Nedávno jsme se bavili o tom, jaké jsou hlavní rozdíly mezi dobou „normální“ a dobou digitální. Co všechno se změnilo a hlavně, co se změnilo v myšlení lidí. Obyčejně na tuto otázku odpovídám, že člověk se moc nezměnil, stále zůstává tím samým, původním pitomcem, jakého stvořil bůh v ráji nebo jaký vypadl z Kola štěstí evoluce – agresivní tvor, který přichází na svět s vrozenou touhou někoho nebo něco ovládat a když se mu to nedaří, tak začne podléhat pudu sebedestrukce, protože když nemůže ovládat a ničit věci kolem sebe, tak se pokusí zničit alespoň sám sebe.
Velmi dobře si pamatuji dobu, kdy ještě (alespoň u nás) neexistovala televize (v Americe už měli barevnou) a dlouho neexistovaly mobily a samozřejmě ani PC, osobní computery nebo noťasy. Fotilo se na kus celuloidu se světlocitlivou vrstvou a za jedinou zábavou se chodilo do kina, na taneční, potom disko a časem k tomu přibyla televize. Když jste potřebovali někam zavolat a neměli jste doma pevnou linku, tak jste museli vyběhnout na ulici a švihat (zvláště když pršelo) do telefonní budky.
Když jsme běželi do telefonní budky, stačilo říct, že musíme zavolat šéfovi nebo kamarádovi k svátku. Do budky za vámi většinou nikdo nelezl, jako třeba žárlivá manželka nebo partner, i když už dávno něco nekalého tušili.
Nedávno jsem viděl video, kde tvůrci ukázali dětem psací stroj (kufříkový Consul) a teď po nich chtěli, aby si vyzkoušely, jak by se asi dal použít. Samozřejmě, že děcka měla potíže už s otevřením a vyndáním stroje z cestovního kufříku, s nasazením papíru a potom samozřejmě i s obsluhou. Bylo jim divné, že se na stroji nedá vytisknout obrázek a že se s ním nedá připojit na internet, asi se s tím nedaly publikovat ani prezentace a když se něco napsalo špatně, tak už to bylo „vytisknuté“ a dalo se to jen těžko odstranit. Určitě by bylo nemožné s něčím podobným napsat třeba knihu. No, vidíte a úplně na stejném stroji jsem těch knih napsal asi deset.
Když měly děti říct, jaké výhody by mohl mít normální mechanický psací stroj, jaký se používal v minulém století, oproti dnešním notebookům, tak nevěděly, co by na to řekly. Žádné? Asi žádné.
I když je pravda, že když tak občas vzpomínám na dobu čistě „mechanickou“, tak se mi nikdy nestalo, když jsem chtěl třeba něco vyfotit, aby se mi na displeji objevil nápis, systém je připravený k aktualizaci a foťák na nic nereagoval. Dalo se fotit docela rychle a celkem i přehledně.
Některé vzpomínky, co mám na dřívější dobu jsou docela humorné, protože jsem často bydlel nejenom v Praze, ale také v různých vesnicích, kde nebylo co dělat kromě toho, že se tam dalo jít do kina. Názvem KINO se obvykle honosila větší místnost za hospodou, která se dala zatemnit a bylo tam plátno a promítačka na 35 mm film a jedna nebo dvě reprobedny pod plátnem (aby zvuk i obraz šly ruku v ruce zepředu). V rohu místnosti byla stará kamna na pevné palivo, čili na uhlí, takže uprostřed scény Romea s Julií se za svitu baterky přišourala ke kamnům shrbená postava biletářky, zalomcovala roštem a lopatkou začala přikládat uhlí. Dobrý. Ale stejně jsme tam rádi chodili a řekl bych, že právě v těchto kinech jsem měl možnost shlédnout skutečné perly světové kinematografie dvacátého století.
Čili, když to shrneme – největší neštěstí v životě jsou vždy a všude psychopati, kteří nám neustále lezou do cesty, snaží se nás ovlivňovat a řídit a hlavně trestat, pokud je neposloucháme a největší štěstí je setkání s lidmi, kteří jsou tvůrčí a snaží se vrozený agresivní pud, jenž námi všemi občas zmítá jako skutečná virová nákaza, přetavit ve snahu pracovat na sobě, aby se nám zvýšily fyzické i psychické výkony. A je celkem jedno, jestli to potom popisujeme pomocí starého mechanického psacího stroje nebo to bleskurychle mydlíme na počítači… i když je fakt, že práce na počítači přináší daleko intenzivnější radost.