Důležité upozornění k placeným
dotazům:
Pokud uhradíte částku
450,- Kč (číslo účtu 105677704/0300)
jako platbu, popřípadě zálohu současně se zasláním svého
dotazu (+variabilní symbol),
zpracujeme váš dotaz
co nejrychleji.
Pokud bychom se neozvali do týdne, urgujte svůj požadavek na
tel. číslo
602 29 19 62 (nejlépe formou smsky).
-----------------------------
-----------------------
Knihy, které jsme vydali
!!!Důležité
sdělení!!!
Knihu času a
Magii sexu již prakticky nelze sehnat, zasedl jsem tedy obětavě k computeru a obě
knihy jsem po nocích naskenoval, k tomu jsem ještě přidal hromadu našich fotek,
které jsme mívali na našich webových stránkách a to celé zapsal na CD. Takže,
všichni, kdo si chtějí prostudovat dnes již klasickou část našeho životního
díla, mohou si napsat na
CD stojí pouhých
500,- Kč
Platbu stačí
převést na naše konto
105677704/0300
a na mail mi
napište adresu, kam chcete
CD s Knihou času
a Magií sexu poslat.
--------------------
Kniha času
Byla to naše první velká kniha, která byla inspirovaná čínským
I-Gingem. Je to vlastně věštecká kniha, která se dá použít k předpovídání
budoucnosti. Podobně jako u I-Gingu se hází třemi mincemi a sestavují se
hexagramy. Na naší úvodní straně www.argoni.com
najdete rotující knihu – Rychlou věštbu, kliknete si na ni a objeví se
„odpověď“. Knihu času už neseženete, je rozebraná a další vydávat už nebudeme.
Magie života
Je o naší filosofii, o přístupu k životu, o
hledání smyslu života a životního stylu. Občas ještě je někde na skladě, až se
vyprodá, další už vydávat nebudeme.
Magie sexu
Otevřené povídání o sexu i o některých tabuizovaných
tématech. Neděláme si nárok na encyklopedické zpracování, naše kniha nezastává
funkci přehledného sexuálního atlasu s podrobnými náčrtky, za kterým kožním
záhybem se skrývá ústí kterého otvoru a z kterého žlábku na nás co vykoukne.
Popisujeme hlavně to, co má význam pro extatické rituály, pomocí nichž se
můžete léčit, hubnout, mládnout a získávat životní sílu. Víte jak si můžete
přičarovat partnerku nebo partnera podle svých představ? Možná to víte, možná
už svůj vysněný protějšek doma máte, nic vás nebolí a spokojeně si užíváte
života. Nebo to nevíte, ale s nevětší pravděpodobností Magii sexu už v
knihkupectví neseženete a další vydávat nebudeme.
Věčný příběh
Je to hodně důležitá kniha, protože taktně a
nenásilně upozorňuje na různé možnosti vnímání času. Zvykli jsme si totiž vnímat
čas lineárně jako rovnou čáru, která se kdesi vzadu ztrácí v nekonečnu (tam
někde je místo, označované jako Velký třesk) a před námi se ztrácí v mlhavé
budoucnosti. Přicházíme s myšlenkou, že pokud budeme čas chápat jako cyklus,
tedy jako kruh, nikoliv jako přímku, budeme se daleko snadněji vyrovnávat nejen
s denním stresem, ale i s útočícími bacily a viry a s pokračujícím chátráním
tělesné schránky.
Astrální magie
Ariana:
„Astrální magii napsal z největší části Raven, přestože jsem pod ní
podepsaná i já. Nesnáším ji, protože je napsaná blbě.“
Raven: „Této knize je nutné správně porozumět. V Astrální
magii jsem řekl podstatné věci, které se týkají reálné možnosti dosáhnout stavu
dokonalé regenerace. Kdo hledá možnost, jak přestat stárnout, popřípadě, jak se
naučit správně meditovat, najde v Astrální magii hodně zajímavých informací,
které jinde nenajde. Musíte však, pravda, trochu číst mezi řádky.
------------------------
Ve Věčném
příběhu popisujeme různé staré pohanské zvyky a hlavně to, jakým způsobem se
dají využít i dnes.
Jaro -
Velikonoce - Svátek vody
Původně se jarní svátky slavily prostřednictvím ohně, vody a
vláhy, symbolem jara bylo vejce, bílé, černé, zlaté nebo bohatě malované, které
v tento čas mohl snést třeba i zajíc (vejce i zajíc jsou z hermetického
hlediska v podstatě totéž - sexuální a životní síla).
Když se na Velký pátek nechala v nádobě s vodou ležet lžička,
měla tato voda léčivou moc (o magickém povznesení lžičky prameny mlčí). K
uzdravování se také používala voda vstřelná, ta se připravovala tak, že se
střelilo do studánky. Víle nebo rusalce to způsobilo bolest, ale bleskurychle
se zotavila a tím se do vody dostala její kouzlená moc. Po požití vstřelné vody
byl nemocný do týdne na nohou. Ale pozor - s normálním, náhodným standardním
plavcem nebo potapěčem to nefunguje, spolehlivá je pouze amorgní víla nebo
rusalka.
Živá voda byla voda, v níž se vykoupal novorozenec a mrtvá
voda byla ta, která zbyla po omytí zemřelého. Bylo zvykem v takto chápané mrtvé
vodě kalit zbraně. Ve filmu Andrej Rublev byla krásně zachycena atmosféra
nočních orgií, kdy se muži a ženy rituálně nazí koupají.
Velikonoční adonidovy zahrádky patřily k prastarým jarním
zvykům, dnes se už bohužel nepožívají. Adonidova zahrádka byla v podstatě
miska, uprostřed níž zvesela trčel penis. Tedy ne skutečný, ale dřevěný nebo
hliněný. Péče o adonidovy zahrádky patřila samozřejmě především ženám.
Další zvyk, který byl znám jako jarní (později velikonoční)
oblévačky. Zřejmě patřil k prastarým rituálům na přivolávání deště. Opět to
bývalo spojené se společným nahým koupáním a nočními orgiemi.
Lidová pranostika v tento čas praví, že pastýřova hůl nesmí
zůstat suchá. Pokud vám to zní dvojsmyslně, tak máte naprostou pravdu. Pastýř
musí smočit svou hůl, protože voda a vláha představuje plodnost.
Je známo, že naši nejbližší příbuzní (tím teď nemyslíme
příslušníky rodiny, ale genetické příbuzné - šimpanzy) dávají najevo schopnost
k páření a plození zrudnutím zadku. U lidí přežívá zvyk jarního šlehání přes
zadek, kterým se má probudit plodnost a životní síla. Šlehalo se odjakživa,
není to tedy zvyk pouze velikonoční.
K jarním „vodním sportům“ odedávna patřily také závody v čurání
do dálky a čarodějnice čuraly do dolíků v zemi, aby přivovaly déšť. V různých
variacích nacházíme tyto rituály i ve východní tantře a v tao-józe. S tím
dolíkem to můžete vyzkoušet, až si budete chtít zpestřit nudnou dovolenou.
Když to Ariana zkusila poprvé, strhla se prudká bouře, že jsme
ani nestačili utíkat. Prostě čin, hodný následování.
Prastará taoistická tradice doporučuje ženám pravidelně cvičit
urogenitální svaly vkládáním vajíčka do vaginy a přitom trénovat přerušované
močení. Samozřejmě se to nedělá s velikonočním (slepičím) vajíčkem, ale
s kamenným vajíčkem (menším, než je slepičí), připevněným na šňůrce.
Výsledek je naprosto úžasný - ženy, které tento jednoduchý rituál pravidelně
opakují, se cítí velmi dobře, ani ve vyšším věku netrpí na neplodnost nebo
inkontinenci, což je neschopnost udržet moč při bujném smíchu nebo při hře na
žesťové nástroje. V dnešní době jsou známé venušiny kuličky, ale nikoliv jako
rituální nástroj, ale erotická hračka, která slouží víc pro pobavení mužů, než
pro rituální účely.
Kamenné vajíčko, zvláště když je z křišťálu nebo obsidiánu, do
sebe nasává negativní enegii, která se potom odstraní omytím pod tekoucí vodou.
Dokonce jsem se setkal s názorem, že při cestování letadlem by měly mít ženy v
pochvě zasunuté menší kamenné vajíčko, které dokáže zmírnit únavu z cestování.
Možná by stačil modernější tampón, i když kamenné tampóny se špatně shánějí.
Zajímavé cvičení je, když se na vajíčko upevní šňůrka a na tu se
připevní menší závaží. Žena se ve stoje snaží udržet vajíčko v pochvě.
Dobré sevření se pozná podle velikosti závaží, které žena takto unese. Samozřejmě
se nejedná o kila, nezkoušejte tímto způsobem nosit domů nákupy z Delvity, na
procvičení stačí pár desítek gramů. Vypadnutí vajíčka je někdy nepříjemné.
Zkuste si ale na tato originální cvičení někdy vzpomenout, protože je dost
smutné, že dívky, které bývají od přírody krásně sevřené, najednou povolí a na
zbytek života se veškeré napětí z této tělesné oblasti vytratí. Tady nejde o
žádné sexuální labužnictví, ale o dost alarmující skutečnost, protože to, co se
vytrácí není jen tak nějaká síla „svalů lásky“, ale délka života a celková
tělesná kondice.
Beltain – noc sabatů
Slovo sabat je dnes zprofanovaný název pro něco nemravného, co
zavání čarodějnictvím, magií a nevázanými sexuálními orgiemi. A přesto jde o
oslavu života a přírody. Sabat pochází z názvu Dionýzských mystérií, které se
odehrávaly v Thrácii, označovaných jako sabazia. Byla to ženská slavnost,
muži z ní byli vyloučeni. Při divokých extatických orgiích byl nejeden muž
umilován k smrti ženami, které se řítily městem jak šílené. Krásná
smrt... Říká se, že takhle dopadl i
Orfeus, který se předtím marně pokoušel odvést svou Euridyku z podsvětí.
Byl nejen umilován, ale roztrhán na kusy.
Sabat se při Beltainu provozoval se vším všudy. S jídlem,
tancem, skákáním přes oheň a hlavně s rituálním sexem. Etnologové rádi
mluví o primitivní formě magie, ale co je primitivního na spojení muže a ženy,
kteří představují plodivou sílu Slunce a Země? Mně se to nezdá primitivní, spíš
romantické a účinné. Lidé, kteří tyto tradice dodržovali, měli silnou vůli
k životu a byli odkázaní na přírodu. Bez jejich rituálů bychom tady dnes
zřejmě nebyli. To je stejné, jako když se řekne, že včelí nebo mravenčí
společenstva jsou primitivní. Ale tito tvorečci patří mezi nejstarší „osadníky“
na Zemi.
Valpuržina noc
Sabatu dominuje černá barva. Je to barva noci a země, ve tmě se
rodí nový život. Každý módní návrhář a celebrita instinktivně cítí, že černá
pohlcuje špatnou energii a propouští slunce. Naopak bílá zlo propouští a světlo
odráží. Proto ji mohou nosit jen silné osobnosti. Například lékaři nebo
samurajové, když se chystají na harakiri. Bílá barva byla odedávna barvou
smutku.
Nejznámější horou sabatních shromažďování je hora Brocken
v Německu u Eichstadtu, kde se už od devátého století našeho letopočtu
čarodějky scházely u hrobu svaté Walpurgy v předvečer prvního máje. Odtud název
- Valpuržina noc. V Čechách těmito slavnostmi byly proslavené například
Petrovy kameny nebo Velká Skála v Bohnicích, v Praze. Také jsme byli
u hrobu svaté Walpurgy, má tam prostý náhrobní kámen se jménem. Není to daleko
od místa, kam jezdíme každoročně na oslavu letního slunovratu a Svatojánské
noci. Tomu místu říkáme Vlčí jezero podle poloostrova, pojmenovaného Vlčice,
kde si pronajímáme srub uprostřed lesů. Každoročně pozorujeme tisíce světlušek,
které se vznášejí nad mechem a borůvčím. To jsou okamžiky, pro které stojí za
to žít. A pak ležíme na dřevěném molu, které zasahuje daleko do jezera a díváme
se na padající hvězdy. Vloni jsme jich viděli požehnaně a jednu takové
velikosti, že vypadala spíš jako padající družice.
Poblíž hrobu svaté Walpurgy jsme v lese našli starý,
ztrouchnivělý samorost, který vypadal jako čarodějnice a s láskou jsme ho
přivezli našim známým. Teď ho mají na své, architektem navržené a kultivované
zahradě. Říká se, že kdo si něco zvláštního odveze z blízkosti Valpuržina
hrobu, bude požehnán štěstím a magickou ochranou. A skutečně. Od té doby
k nim nechodí nezvané návštěvy.
Oheň, oheň a zase oheň
Beltain je v keltské řeči slovo pro označení ohně. Je to
noc ohňů, které se rozdělávaly na kopcích a muži a ženy je přeskakovali nazí,
aby se zbavili nemocí a špatné energie a načerpali novou sílu ze znovuzrozeného
ohně. Při přeskakování ohně se doporučuje říkat si v duchu přání, které se
má splnit, ale které nesmíte nikomu jinému říct. Je to podobné, jako když si
něco přejete ve chvíli, kdy vidíte padat hvězdu.
Raven mi hned svoje přání vyzvoní, takže se mu neplní. Naposledy
se například chtěl milovat s deseti ženami najednou. Jenomže jich přišlo
jen devět… no nic.
Věřilo se, že oheň je slunce. Do plamenů se házely pelargonie a
jiné magické rostliny, vůně, která se pak z ohně linula, spolu
s magickými masti, kterými se potírala těla. Speciálně genitálie jsou pro
tyto masti jako stvořené, protože přes sliznice se účinné látky rychleji
dostávají do krevního oběhu. To vše mělo za následek, že lidé upadali do tranzu
a měli pocit, že létají. Podle jednoho starého receptu se do magické masti dává
oměj šalamounek, blín černý, durman a muchomůrka červená. Ne, abyste to zkoušeli!
Nebyla to samoúčelná extáze. Lidé se snažili dostat do kontaktu
se svými zemřelými a načerpat od nich něco málo moudrosti. Vstoupit do
takzvaného světa za světem. Keltové mu říkali Annwn.
Z posvátných hranic se bral oheň domů a rozdělával se jím
oheň nový. Popel z beltainských hranic se rozsypával po polích a ohořelá
dřeva se zapichovala do země kvůli úrodě a ochraně od všeho zlého. Beltain bylo
bujné vítání teplejšího roku, který přicházel, do ohně se házelo vše staré a
nepotřebné, stejně tak se tam házely magické figurky, zpodobňující nemocné
orgány z vosku, které sloužily k tomu, aby oheň nemoc strávil.
Bůh a bohyně
Stará legenda hovoří o matce bohyni, která každý rok porodí syna
– Slunce o Vánocích (zimní slunovrat), syn dospěje (jarní rovnodennost),
oplodní ji (Beltain, neboli první máj)
a umírá (Samhain, neboli Dušičky), aby se opět narodil. Nemá cenu
přemýšlet nad incestní symbolikou, tady se výhradně vztahuje k přírodním
cyklům.
Kolem 21.3. neboli jarní rovnodennosti se říká, že se bujná
bohyně probouzí a rozsévá po zemi plodnost. Její plodnost vrcholí právě
v noci z 30. dubna na 1. květen. Bůh Slunce jí právě v tuto noc
oplodní. Povzbuzováni silami přírody se bohové spojí a bohyně počne.
I starý dobrý zvyk vztyčování májek na nichž jsou opentlené
věnce, neznamená nic jiného, než lingam, neboli falus pronikající do vaginy.
Tančící lidé kolem stromu symbolizují nekonečný tok života, tok sexuální
energie. Tato noc je neoficiálně zasvěcená sexu, právě v tuto dobu má
příroda největší sílu. Velmi často se o těchto hranicích říká, že se pálí
čarodějnice, což pro mě, jako pro ženu, hlásící se k tradicím čarodějek –
moudrých žen, je docela drsné. Lidé si už dávno neuvědomují středověký
holocaust ženy, kdy statisíce žen umíraly na hranicích, jenom proto, že byly
ženy. Snad se slovní spojení pálení čarodějnic dá odvodit od toho, že původní
symbolika mluví o stařeně, která symbolizuje entropii, chaos, nemoci a staré
vlivy a v tuto noc se tato stará žena, díky tomu, že proskočí ohněm, změní
v panenskou bohyni.
Snad právě proto, že je žena pro mužský svět ztělesněním chaosu,
emocí a iracionality, snažily se patriarchální náboženství jako například
křesťanství tyto svátky potlačit, stejně tak, jako spoutat přírodu.
--------------------
Ukázka z knihy
Magie života
Všude je plno úplatkářství a korupce, děti nechtějí poslouchat své rodiče a každý člověk chce napsat nějakou knihu. Je patrné, že se rychle blíží konec světa.
Nápis na asyrské desce z doby 2800 let př.n.l.
Můžeme-li odpustit vydání špatné knihy, pak snad jedině těm nešťastníkům, kteří píší, aby se uživili.
Moliére
Chtěli bychom tuto knihu věnovat všem milým lidem, které jsme na své cestě potkali.
Ariana a Raven
Předmluva
V této knize jsou naše zkušenosti s hledáním co nejdelší životní
cesty a základní souhrn naší filosofie. Myšlenková neboli duchovní část cesty
za zdravím a dobrou kondicí je nesmírně důležitá. Člověk se může neúnavně
trýznit dietami, sportem a odvykacími kůrami, může se změnit v zapřísáhlého
asketika, ale pokud si neudělá pořádek v hlavě, nestane se vůbec nic.
Říká se, že příjemné věci bývají nezdravé, zatímco zdravé a
užitečné věci nejsou nijak zvlášť příjemné. Pokud se budeme řídit touto zásadou,
budeme se s velkou pravděpodobností často setkávat s dost nepříjemnými věcmi.
Zkuste však vynechat ze svého slovníku slova „dobrý“ a „špatný“
nebo je používejte pouze s humorným nadhledem. Začněte raději všechno posuzovat
podle toho, jestli se vám to líbí nebo ne. Vyhnete se informačnímu zmatku, v
němž se mnohé příjemné a hezké věci jeví jako špatné, zatímco nepříjemné
záležitosti se často vnucují jako dobré. Tato malá názorová změna se brzy
projeví zlepšením zdraví, protože zmatený duch nemůže mít zdravé tělo.
Všechno, o čem si budeme povídat, jsme vyzkoušeli na vlastní
kůži podle hesla, že každý by měl své názory reprezentovat především sám na
sobě. Kdo píše o zdraví, kondici a zajímavé životní filosofii, měl by podle
svých názorů žít a samozřejmě podle nich také vypadat. Díky svým zkušenostem
jsme se naučili nevěřit lidem, kteří trpí nadváhou a přitom prodávají přípravky
a recepty na hubnutí, nevěříme majitelům salónů krásy, kteří nás při prvním
setkání vyděsili svým zjevem a nevěříme ani nemocným léčitelům.
V této knize nejde o protřepávání teoretických úvah, i když je
na nich hodně postaveno. Najdete zde celou řadu praktických návodů, které vám
pomohou dožít se ve zdraví vysokého věku. Dlouho jsme vybírali to nejlepší z
různých filosofických a náboženských systémů od tantry, tao-jógy, východního
léčitelství, alchymie, bojových sportů, pozitivního myšlení, kontemplací a
meditací, až po novodobé čarodějnictví a magii. Nakonec jsme se prokousali k
nejpodstatnějším věcem, tedy k tomu, co se i nám osobně už dlouho osvědčuje ve
žhavé praxi.
Jednou jsme se zeptali několika známých, co považují ve svém
životě za nejdůležitější, popřípadě co bylo pro ně největším poznáním nebo
ponaučením, které by chtěli předat dál. Přestože jsme od nikoho nečekali žádné
zenové bonmoty, překvapilo nás, že jsme se nedozvěděli téměř nic. Až nás to
vyděsilo. Život by přece měl být učební proces, který nás nutí překonávat chyby
a jít stále dopředu.
Potom jsme se zamysleli nad svým způsobem života a dali
dohromady několik pravidel, k nimž jsme se sami dopracovali. Zde jsou:
V životě se neustále všechno mění a z těchto změn máte možnost
se učit. Nikdy byste se neměli „zaseknout“ na mrtvém bodě a nikdy byste neměli
začít ignorovat nové věci.
Život sám o sobě nemá žádný smysl, jste to pouze vy sami, kdo
svému životu může nějaký smysl dát. Je ale mnoho lidí, kterým se to nikdy
nepodaří.
Osud a všechno, co souvisí s osudem souvisí s nepřehlednou řadou
nejrůznějších náhod. Náhoda je něco, co je základem naprosto všeho, náhodu
nemůžeme nikdy pochopit, ani ji nemůžeme ovládnout, náhoda je nevyzpytatelná,
nestranná, neodhadnutelná. Pokud bychom chtěli pojmenovat boha, měli bychom ho
správně nazvat pan Náhoda.
Náhody existují, všechno vychází z náhodných jevů, přičemž největší
mystérium magie spočívá v tom, že jednotlivé náhody spolu jakýmsi záhadným
způsobem souvisí a je docela dobře možné, že se jednotlivé náhody ovlivňují.
Říká se tomu synchronicita - souběžnost dvou a více náhod.
V životě byste se měli spoléhat především sami na sebe. Nikdo za
vás nikdy nic neudělá tak, abyste s tím byli 100% spokojení. V životě dokážete
tím víc, čím méně věcí si necháte vnutit.
Jděte si svou cestou a neopouštějte ji pouze proto, že vám bude
jeden nebo více lidí tvrdit, že je to cesta nesprávná.
Naučte se znát svá přání a naučte se svá přání správně
formulovat, abyste nebyli zklamaní, až se něco z toho, co si přejete, splní.
Nikdy nikoho nepodceňujte a nekritizujte, zbytečně by vás to
oslabovalo.
Jednejte pokud možno podle zásady, že co si neuděláte sami,
nikdo za vás neudělá.
Snažte se ve všem o co největší samostatnost a považujte svou
vůli za nejdůležitější hybnou sílu k překonávání překážek a k dosažení všech
cílů.
Nikdy neříkejte, že jste na něco příliš staří.
Závist využijte jako motivaci k práci na sobě.
Počítejte s tím, že úspěch vám nikdo neodpustí.
Netvrďte, že duše je víc než tělo. Mohlo by se vám stát, že si z
vás vaše tělo začne dělat legraci, aby vám připomnělo, že je to nejvzácnější,
co máte.
I když budete celé řadě lidí důvěřovat, o své peníze a o svou
bezpečnost se vždy postarejte, pokud to bude možné, sami.
Vždy si dobře rozmyslete, komu co řeknete a nikdy před ostatními
nemluvte o svých plánech do budoucnosti.
Snažte se najít svého „osudového partnera“, člověka, se kterým
se můžete rozdělovat o své radosti i strasti.
Vždycky, když se objeví otázka, jak správně žít, vzpomeneme si
na dva životní příběhy. První byl příběh člověka, který všechno dělal
analyticky. Cvičil jógu, snažil se myslet pozitivně, ráno vítal slunce, proplachoval
si nosní dírky vlažnou vodou a stravoval se pouze vegetariánsky. Pak se stalo,
že ho vyhodili z práce a všechno se mu rozpadlo, zhroutil se a onemocněl.
Najednou nevěděl, jak dál.
Druhý je příběh člověka, který na všechno šel pomocí srdce. Nikdy
si nedělal žádné velké plány, žil naprosto uvolněně a aniž by cokoliv studoval,
bylo v jeho názorech stále více pravdy. Přitom byl dokonce tak „drzý“, že jedl
i maso. Jistě, že občas musel překonávat drobné krize, ale vcelku se mu dařilo.
Našel si bezvadnou ženu, slušný byt a dobrou práci a ještě k tomu začal
pracovat samostatně, aby nebyl na nikom závislý. Přitom se mu podařilo vychovat
dvě děti a když se jednou setkal s oním zhrzeným člověkem z prvního příběhu,
začal ho ten zhrzený poučovat a vysvětlovat, co všechno dělá špatně. Rozdíl v
jejich přístupu k životu spočíval v tom, že ten první stále o životě něco
studoval, zatímco ten druhý svůj život prostě žil.
My sami jsme o životní filosofii, o lásce, partnerství a
věrnosti začali mluvit, až když jsme se setkali a začali jsme spolu žít. Potom
jsme se také pustili do literární a fotografické tvorby, kde je všechno
založeno na prolínání ženského a mužského principu. Jeden náš známý vyslovil
moudrý postřeh, že kdybychom byli každý sám za sebe, neznamenali bychom vůbec
nic. Ale takových lidí je přece drtivá většina, jenom si to prostě nějak
neuvědomujeme...
Raven: „Když jsme se poprvé setkali, byla Ariana naivní dívka,
která se chtěla stát modelkou a já jsem byl naivní fotograf, jenž se snažil
oslňovat, když už ne silou myšlenek, tak alespoň intenzitou svých
fotografických blesků. Přišel jsem do styku s celou řadou dívek, které chtěly
udělat rychlou kariéru, aniž by mohly nabídnout něco zvláštního. Ariana byla
jiná. Když jsem se s ní poprvé setkal, měl jsem zvláštní dojem, že jsme se už
museli někde vidět. Což ale z technického hlediska nebylo možné, protože, když
jsem ji poprvé fotil, tak byla sotva plnoletá. Dali jsme se tenkrát do řeči a
dlouho jsme spolu mluvili a ona byla překvapená, co všechno o ní vím. A já si s
úžasem uvědomoval, že je úplně stejná, jako dívka, která vystupovala v jedné mé
povídce. Vypadalo to, jako kdybych si Arianu vymyslel nebo jako kdybych
prožíval děj, který se odehrával podle napsané předlohy. Navíc jsem se
dozvěděl, že Ariana mě zná ze svých snů a představ, což bylo všechno dohromady
dost zvláštní. Asi po hodině společné práce jsem se rozhodl, že ji už nenechám
zmizet ve spleti pražských uliček, najednou jsme věděli, že k sobě patříme a od
té chvíle jsme zůstali spolu a jsme spolu už patnáct let. Příběh, který začal
jak z červené knihovny, pokračoval nekonečným řetězem starostí. Než jsme mohli
začít tvořit podle svých představ, byli jsme dost dlouho takříkajíc na dně.
Začínali jsme doslova z nuly, já jsem se zrovna vrátil z Německa, ani jeden z
nás neměl práci, neměli jsme ani peníze, ani jsme neměli kde bydlet. Pro mě ta
situace znamenala, že ve svých dvaačtyřiceti letech budu muset začínat úplně
znova. Přes rok jsme přespávali u známých a potloukali se po krátkodobých
pronájmech. Nebylo to moc dobré, navíc ani příbuzní si o našem vztahu nemysleli
nic dobrého. Jedna strana si myslela, že si mě Ariana chce vzít kvůli majetku,
což bylo téma, které nás dokázalo upřímně rozesmát, zatímco druhá strana nebyla
nadšená kvůli věkovému rozdílu. Často Arianě vyprávěli bláznivé historky o
chmurných manželstvích, ve kterých přestárlí manželé náhle umírali a nechávali
za sebou nezajištěné manželky. Přesto jsme si řekli, že se nevzdáme. Rozhodli
jsme se vytvořit svůj vlastní fotografický styl a psát o věcech, o kterých jsme
často diskutovali, o filosofii, o partnerství a o životě. Zpočátku jsme vydali
několik publikací, které nezapřely, že jsme je stvořili doslova na koleně.
Mohli jsme si ale pořídit byt a vybudovat jednoduchý ateliér. Namalovali jsme
si divotvornou zeď, díky níž jsme často slyšeli, že kopírujeme Járu Cimrmana
české fotografie, ale naše fotografie začal kupovat americký vydavatel Larry
Flynt a to ještě dávno předtím, než byl o něm natočený film.
Změnili jsme si jména, částečně kvůli image a částečně kvůli
zahraničním publikacím, ale hlavně proto, že každá změna jména s sebou nese i
změnu osudu.
Našim fotkám, stejně jako naší životní filosofii a cestě
zpočátku nikdo nerozuměl. Často jsme slyšeli otázku, kdo vlastně jsme a o co se
snažíme? Jsme mágové, čarodějové, či blouznivci, kteří praktikují okultní vědy?
Nebo jenom maniaci, pro něž je jejich pseudoumělecká tvorba pouze zástěrkou k
divokým sexuálním rituálům?
Skutečnost je asi taková, že esoterika vstoupila do našeho
života, protože jsme k ní nezávisle na sobě řadu let mířili. Hledali jsme
odpověď na otázku, co je smyslem života, až jsme ji našli v prastarých naukách
a filosofiích z dob dávno minulých.
Měl jsem v životě možnost poznat různé tajné spolky a sekty,
podívat se do školy transcendentální meditace, navštěvovat kurzy tantrického
sexu a projít v tomto směru nabídkami, o jakých se drtivé většině lidí ani
nezdálo. Přitom jsem si zachoval svůj převážně racionální pohled na svět, podle
něhož má život pouze takový smysl, jaký mu my sami dáme. Pokud se ale v této
věci spolehneme na druhé, změní se v řetěz nesmyslů a omylů.“
Ariana: „Proč fotíme sami sebe a proč jsme často na fotkách
nazí? Proč píšeme o sexu a o magii a proč píšeme vůbec? O co se to vlastně
snaží ten divnej chlápek s tou prsatou blondýnou? Většina představ o nás nikdy
nesouhlasila s tím, jak jsme skutečně žili a co jsme dělali, už jen proto, že
to byly představy lidí, kteří se s námi nikdy nesetkali. To, že fotíme sami
sebe není náhoda. Už jen z tohoto jednoduchého důvodu se naše fotky těžko
napodobují. Ale hlavně - snažíme se vizuální formou zobrazovat hledání harmonie
mezi mužem a ženou. Na své cestě se chceme zdokonalovat, proto také fotíme sami
sebe. Naše fotky vypadají tak, jak vypadá náš svět a náš způsob života. Křídla,
která při naší tvorbě používáme jako častou rekvizitu, jsou symbolem svobody.
Sex, o kterém často píšeme, chápeme jako posvátnou sílu, jež zdaleka není
určena pouze k zachování rodu. Její kultivace souvisí s udržením kondice a
dosažením vysokého věku.
Mnohokrát jsme slyšeli otázku, jestli se náhodou nesnažíme
utíkat z reality. Jakoby vůbec mohl existovat nějaký útěk z reality. K realitě
přece patří úplně všechno. Proč bychom si měli myslet, že v naší realitě není
místo pro hezké a příjemné věci? Život přece není to, po čem toužíme, ale to,
co skutečně žijeme. Každá maličkost, která nás potěší, každá radost, když se
něco povede a samozřejmě i vůle začít znovu, když se něco nepovede.“
Úvod
Mundus vult decipi - svět chce být klamán.
Je paradoxní, že o nejzákladnějších věcech své existence nevíme
vůbec nic. Nevíme, co je život, kde se tu vzal, ani co je jeho podstatou.
Většinou ani nevíme, jak naložit s vlastním životem. Jestli se máme nechat
unášet proudem událostí nebo se urputně snažit změnit všechno, co se nám
nelíbí.
Věda se zabývá materiálními projevy života, ale jeho podstatu
nezná. Dalo by se říct, že člověk je schopen život zničit, ale nedokáže jej
vytvořit. Nedejte se zmást tvrzením, že vyrábíme „umělou hmotu“, „manipulujeme
s geny“ nebo „pěstujeme děti ze zkumavky“. Je to stejné, jako když máme vlasy a
zkoušíme si je barvit, stříhat, česat, ondulovat nebo si na ně dáváme trvalou,
ale když je nemáme, je s jakýmikoliv dalšími „úspěšnými“ experimenty konec. Dar
života si jistě zaslouží, abychom s ním zacházeli opatrně. Z vesmírného
hlediska může naše existence vypadat jako krátký, bezvýznamný okamžik. Přesto
si myslíme, že není tak úplně jedno, jak s touto „chvílí“ naložíme. Kvalitu
života si vytváříme sami svým správným, či nesprávným chápáním věcí kolem nás.
Už dávno jsme si poopravili tvrzení, že každý má svou vlastní pravdu a říkáme,
že pravda je jenom jedna, ale každý má svou vlastní lež. Je jedno, je-li tato
lež milosrdná nebo nám usnadňuje život, v každém případě znamená odklon od
pravdy. Co takový odklon znamená, vidíme všude kolem sebe. Nejsou to jenom
války a ekologické katastrofy, je to nekonečné množství nemocných, nešťastných,
depresivních a předčasně stárnoucích lidí. Ti všichni zažívají nekonečné stavy
hrůzy, jen proto, že jsou uvěznění ve svých lžích, kterým navzdory svému rozumu
chtějí věřit.
Co je vlastně ona pravda a jak ji můžeme poznat? Buddhův názor
na svět spočíval na čtyřech pravdách, byly a jsou to takzvané Buddhovy pravdy.
Ve skutečnosti se náš život definuje pomocí čtyř velkých lží, je
to ekonomika, politika, náboženství a etika.
Mnohokrát jsme slyšeli otázku: „Jestli existuje Bůh, jak může
dopustit, aby existovala všechna ta krutost a nespravedlnost, která je kolem
nás?“ Správnější formulace této otázky by možná byla: „Jestli to mají lidé v
hlavě skutečně v pořádku, jak mohou dopustit, aby jejich životy ovládala hrstka
omezených psychopatů?“
Máme přece svobodnou vůli a můžeme se svým životem do velké míry
nakládat podle toho, jak sami chceme. Nebo tu vůli nemáme? Ztratili jsme ji
někdy v průběhu dějin? Kdysi dávno, s nástupem zemědělství, jsme přestali
rozumět přírodě a přestali jsme chápat sami sebe. Začali jsme se spoléhat na
racionální část svého rozumu a přestali jsme naslouchat pocitům a instinktům,
které jsme odsunuly do oblasti temných pudů a negativních impulsů. Stačí si
uvědomit, jak neosvíceně jsme se zachovali k daru sexuality, díky níž
existujeme a díky níž můžeme na sobě pracovat. V zásadě bychom samozřejmě
neměli nic proti racionálnímu rozumu, naopak jej považujeme za to nejvyšší, k
čemu mohla hmota ve vesmíru dospět, ale ruku na srdce, nemůžeme se spoléhat na
něco, co dosud vůbec neovládáme.
Můžeme si představit, že původně byla logika, rozum a cit v
rovnováze. Potom se s naším vědomím něco stalo a v myšlení začala převládat
logika, neboli racionalita a touha po pravidlech. Je dobré si ale uvědomit, že
každý umělý řád, každý systém, čili každý racionální produkt našeho mozku je
zatížený chybou, která se po určitém čase projeví jako paradox. Patová situace.
Najednou je třeba vymýšlet výjimky a výjimky z výjimek.
Citové
chápání světa nezná paradoxy - logické chápání světa je plné paradoxů.
Každá disharmonie na duchovní (duševní) úrovni se dříve nebo
později projeví i na fyzické úrovni. V lidské společnosti se stalo, že se ze
světa lidí stal svět mužů. Žebříček hodnot ovládla destruktivní technika,
ničení přírody, války, nemoci, politika a touha patřit k nějaké organizaci.
Jakmile člověk přestal samostatně myslet a rozhodovat se sám za sebe, stal se, zcela
„logicky“, příslušníkem nemyslících tvorů. Je zajímavé, že to samé mínění máme
o zvířatech, končících z našeho rozhodnutí na jatkách. Stejný osud však čeká i
nás, když za sebe necháváme rozhodovat jedince, kteří by jen ztěží prošli
pohovorem u fundovaného psychiatra. Ať už jsou to Stalinové, Hitlerové, vůdci,
chlebodárci, politici, samozvaní mluvčí, spasitelé nebo zakladatelé sekt, to
všechno jsou lidé, kterým beztrestně dovolujeme, aby za nás mluvili.
Zapomněli jsme na vlastní vnitřní svobodu a začali akceptovat
rituály moderní doby. Na rozdíl od „primitivních časů“, kdy lidé ještě žili v
souladu s vesmírem, jsme se dostali až na pokraj existenční propasti.
Jeden náš známý, už starší člověk, velice rád řídil auto. Patřil
k těm řidičům, co jezdí hlavně v sobotu a v neděli a při jízdě mají na hlavě
klobouk. Protože jezdil pomalu, obvykle jel v čele dlouhé kolony. Když se to
stávalo pravidelně, udělal z toho závěr, že sotatní v něm poznali zkušené=ho
řidiče, jedoucího na spotřebu a tak se rozhodli jet podle něj.
Tento jev se stále dokola opakuje v různých formách. Někdo
zastává důležitý post, je přesvědčený o své důležitosti a nezastupitelnosti a
přitom ve skutečnosti všechno jen brzdí. Spousta lidí žije pouze svou funkcí,
umělou autoritou, která po odchodu ze zaměstnání beze stopy mizí a s ní jakoby
mizela i část osobnosti dotyčného člověka.
Na umělých autoritách přitom záleží, na co se budeme dívat, co
si můžeme dovolit dělat, co smíme nebo nesmíme nosit na sobě, co budeme jíst, v
čem budeme bydlet a co smíme číst. Na umělých autoritách stojí celý „moderní
svět“. Přesněji řečeno, současný svět stojí na umělých autoritách a na čtyřech
naprosto nesmyslných lžích, které se nazývají etika, politika, náboženství a
ekonomika.
Dítě, které je počato jako naprosto dokonalý tvor, je od svého
početí obklopeno dospělými. Jsou pro něho něco jeho bozi. Ovlivňují jeho osud
už předtím, než se stačí narodit. Rodič, který by často sám nutně potřeboval
odbornou pomoc, se stává absolutním vládcem začínajícího malého tvorečka. Stává
se umělou autoritou.
A dítě jej ve svém růstu a vývoji kopíruje, takže má nakonec
rovněž tendence stát se umělou autoritou a navíc se naučí přenechávat
zodpovědnost, kterou by mělo pociťovat samo za sebe, jiným lidem. Později se z
toho stane doživotní syndrom, spojený s vírou v jakéhosi meiáše, skrytého
vůdce, který odkudsi přiběhne a vyřeší všechny naše problémy.
Symbol Spasitele znamená naše vnitřní já. Stručně řečeno, jde o
program harmonie, který je každému vrozený, ale zůstává potlačen. Obvykle se
začne alespoň na přechodnou dobu projevovat ve zvláštních stavech vědomí, což
může nastat třeba při meditacích, po požití drog nebo ve stavu extáze. Celá
tato záležitost byla bohužel zprofanována teorií o nadčlověčenství, nicméně
touha po dokonalosti je v každém z nás. Naše vlastní, vnitřní potlačené já
můžeme chápat jako Spasitele nebo Mesiáše, kterého si stále nosíme s sebou. I
když většinou zbytečně. Z ryze praktického hlediska s námi sdílí svůj život
celá hromada Spasitelů, Ježíšků a Mesiášů - jsou to zvířata, která platí svým
utrpením a svými životy za naše pohodlí. Jsou to živí tvorové, kteří mají
stejné emoce a stejnou touhu po životě jako my a my je zabíjíme, zneužíváme a
doslova přitloukáme na kříž naší vysoké životní úrovně. Musíme si stále, od rána
do večera uvědomovat, že bychom nikdy nebyli schopní vybudovat technickou
civilizaci, na kterou jsme tolik hrdí, kdybychom po miliónech nevyužívali
domestikovaných, ochočených a divokých zvířat. Kultura bez domestikace, neboli
totálního zotročení několika živočišných druhů, je prakticky nemyslitelná. Tam,
kde se lidem nepodařilo domestikovat dostatečný počet zvířat, se nikdy
neuskutečnil technický pokrok v tom smyslu, v jakém jej známe. Otázka
domestikace je dodnes nezodpovězená, nikdo neví, díky jakým biologickým a jiným
mechanismům k domestikaci vůbec došlo.
Existuje nějaký návod, jak být štastný a žít v souladu se svými
touhami a přáními? Myslíme si, že ano. Stačí přestat hledat štěstí mimo
přítomnost a naučit se prožívat své nejniternější pocity. To je klíč ke
správnému způsobu života. Jakmile najdete cestu k sobě, najdete ji i ke svým
blízkým a k ostatním živým bytostem. Samozřejmě, že se tato slova dají chápat
jako tisíckrát omleté ezoterické bláboly, to však nic neubírá na jejich
platnosti.
Často se říká, že je důležité naučit se radovat z maličkostí.
Jak často si během dne uvědomíme, že jsme našli dost nepravděpodobné podmínky
pro život v jakési vzduchové bublině na vychladlém povrchu rozžhavené koule,
která se řítí nehostinným vesmírem?
Učme se cílevědomě radovat z příjemných a důležitých věcí. Naše
nálada by neměla být závislá na umělých náhražkách. Důležitý je harmonický
vztah k životně důležitým přírodním zákonům, ne jestli naše sportovní družstvo
postoupí do finále.
Kolikrát jsme sami za sebe přestali toužit a realizovat své
osobní plány? Mladým lidem se smějeme, že jsou naivní a mladí, nesnášíme je
kvůli jejich nespoutanosti, rebelství bez příčiny a neuznávání autorit. Těšíme
se, že jim někdo přistřihne křídla, ostříhá vlasy a pošlape iluze. Vyznáváme
kult reality všedního dne, ověnčený vzdušnými zámky budoucnosti.
Ariana: „Četla jsem o muži, od něhož celá rodina odešla do sekty
Řádu Slunce. Mluvil o svém neštěstí v nějakém televizním pořadu. Po srdceryvné
výpovědi o tom, jak ho opustila manželka a oba synové a jak jim později už
nemohl pomoct, končil s tím, že by se měly zakázat pořady o ezoterice a
parapsychologii. Ten člověk dokázal od sebe odpudit své nejbližší, nahnat je do
náručí nebezpečné sekty a ještě se rozčiloval, že chtěli hledat jinde to, co
jim sám nedokázal nebo nechtěl dát. Největším lákadlem pro vstup do jakékoliv
sekty jsou téměř vždy chybějící city a chybějící iracionalita, kterou člověk
nemůže najít ve svém okolí.“
Zakladatel pozitivního myšlení Prentice Mulford psal o existenci
myšlenkového proudu věčné blaženosti, úspěchu, zdraví, krásy, štěstí,
blahobytu, lásky a inspirace. Do tohoto proudu se nám podaří vstoupit, když
dostaneme racionální a iracionální část svého myšlení do rovnováhy. Harmonický
stav mysli se popisuje jako rozšířené vědomí, do něhož se lidé snaží dostat
také pomocí umělých prostředků, jako jsou drogy, holotropní dýchání, extatické
tance, meditace, koncentrace, modlitby, askeze, tantra, satanismus, či hledání
hranic svých možností. Snaha o trvalé dosažení dimenze pravdy však většině lidí
úspěšně uniká. K tomu by se museli od základu změnit a potom by už samozřejmě
žádné umělé prostředky nepotřebovali.
Legenda
zvaná
Nesmrtelnost
Mládí není
období života, le duševní stav.
J. W. Goethe
„Kdo chce žít navždy?“ ptá se v nádherné písničce Freddie
Mercury, který sám paradoxně zemřel tak mladý.
Otázkou nesmrtelnosti se člověk zřejmě zabývá od doby, kdy si
začal uvědomovat smrt jako konec pozemské existence. Proč ale musíme jednou z
tohoto světa odejít a navíc většinou zrovna ve chvíli, kdy se nám konečně
podaří nashromáždit zkušenosti, které hrdě označujeme jako „životní“?
Touha zvítězit nad smrtí se objevuje v mnoha legendách. Ať už to
bylo pomocí kamene mudrců, nápoje nesmrtelnosti nebo mrtvé a živé vody. Vše
mělo jen jediný účel - vyskočit z řeky času na břeh věčnosti a zachránit se
před zánikem.
Když se člověk podívá na práci archeologů a pozoruje kosterní
pozůstatky, říká si, proč máme tak dimenzované kosti, že vydrží desítky tisíc
let? Naskýtá se otázka, jestli skutečně mudrcové dávnověku neměli pravdu, když
říkali, že můžeme své tělo donekonečně regenerovat. Představa tělesné schránky
jako „pouzdra na duši“ vedla k přesvědčení, že když se tělo po smrti zachová,
mohla by se do něj duše zase vrátit. Balzamovači proti této myšlence nic
nenamítali, stejně jako proti ní neprotestují ani dnešní majitelé
kryotechnických zařízení na přechovávání zmrazených zesnulých. V Novém Mexiku,
ve městě Phoenix, čeká na svou druhou šanci několik desítek zámožných
předplatitelů. Jejich těla jsou uložena v kovových kontejnerech s tekutým
dusíkem. Ti, kteří neměli dost peněz na zmrazení celého těla, si zaplatili
alespoň místo pro hlavu. Společná naděje všech nebožtíků, i těch bez těl, je,
že je někdo v budoucnosti dokáže opět oživit a vyléčit z nemocí, na které dnes
ještě nejsou léky.
Nejznámějším symbolem nesmrtelnosti je pták Fénix, který se
jmenuje stejně jako město, kde se zmrazování nebožtíků za účelem eventuálního
pozdějšího znovuoživení provádí.
Měli jsme možnost Phoenix navštívit a popisovaný institut jsme
viděli. Nicméně se nás zmocnil pocit, že tato metoda asi nebude tím nejlepším
způsobem, jak vyřešit problém nesmrtelnosti.
Na téma věčného života byla napsána spousta knih a článků,
nesmrtelnost je ústředním motivem všech náboženství a filosofií. Taoismus, jóga
a tantra nejsou o ničem jiném, než o probouzení hadí, neboli životní síly,
která buď zastavuje nebo alespoň zpomaluje proces stárnutí.
Nalezení uspokojivého řešení problému smyslu života, stárnutí a smrti
patřilo k důležitým úkolům všech duchovních vůdců. Mnoho novodobých mesiášů o
sobě až do své smrti s oblibou prohlašovalo, že jsou nesmrtelní.
Ve své době známý iluzionista a mistr úniku Harry Houdiny
tvrdil, že dokáže uniknout i ze spárů smrti a že má nadpřirozené schopnosti.
Často o sobě prohlašoval, že přežije jakoukoliv ránu. Stalo se, že o svých
schopnostech přednášel na univerzitě a po přednášce k němu přišel jeden
posluchač, který amatérsky boxoval a zeptal se, jestli může Houdiniho udeřit do
břicha. Mistr souhlasil a vytrénovaný student jej nečekaně prudce udeřil.
Houdiny dělal jako že nic, ale za pár dní, zřejmě na kombinaci následků úderu a
rozsáhlého zánětu apendixu zemřel.
Nesmrtelný byl prý hrabě ze Saint-Germain. Byl to alchymista,
umělec, vědec a diplomat, který na sebe upozornil v osmnáctém století. Říkalo
se o něm, že ovládá celou řadu jazyků, vyznal se snad ve všech vědách a v celé
řadě řemesel. Byl zajímavý i tím, že ve společnosti nikdy nejedl a dokázal
měnit svůj zjev tak, že ho často nepoznali ani jeho přátelé. Jistě se jednalo o
výjimečnou osobnost, je však dobré si připomenout, že ve vyšších společenských
vrstvách vždy patřilo k dobrému tónu být něčím zvláštní.
K vybrané skupině nesmrtelných údajně patřil i tajemný
Fulcanelli, slavný alchymista a spisovatel, o němž se tvrdilo, že má kámen
mudrců a že dokáže ovládat svou tělesnou regeneraci. Roku 1926 vydal
pozoruhodnou knihu Tajemství katedrál o skrytém poslání hermetické symboliky.
Přestože Fulcanelliho totožnost nebyla nikdy zcela jasná, nacházejí se dodnes
lidé, kteří tvrdí, že se s ním nedávno setkali.
Do zvláštní kategorie popisů odolnosti organické hmoty vůči
rozkladu patří legendy o lidech, většinou svatých, jejichž těla zůstala po
smrti zachována v původním stavu. Jako příklad si zde uvedeme legendu o sv.
Cecílii. Původně to byla bohatá Římanka, která se nechala pokřtít a odmítla
obětovat pohanským modlám. Za to ji stihl krutý trest. Nejdříve ji zavřeli do
přetopené lázně, kde ji chtěli udusit horkou párou. Když vyšla nedotčená ven,
odevzdali ji katu, aby ji sťal. Cecília byla třikrát za sebou ťata do šíje,
přesto však svou popravu přežila. V krutých bolestech zemřela až za tři dny.
Byla pohřbena v katakombách sv. Callista a o několik let později se zjistilo,
že její tělo nepodléhá zkáze. Tato skutečnost se potvrdila koncem 16. století,
kdy ji bylo možno spatřit ve stejném stavu, v jakém se nacházela v den své
smrti. Byla prohlášena za svatou a stala se patronkou houslařů, varhaníků a
hudby vůbec.
Na otázku, proč je v legendách často tolik krutosti, je
jednoduchá odpověď - jde o symboly. Chmurnou legendu o špatně popravené Cecílii
lze z hlediska symboliky vidět v úplně jiném světle. Postava věčné ženy má
podle dávných tradic význam životní a sexuální energie, tedy přesně těch
veličin, které se nám v dospělosti pomalu, ale jistě odcizují. U všech národů
vystupuje v roli životní energie žena, uctívaná jako měsíční bohyně. V Indii to
byla Dévi Šakti neboli Hadí síla. Velké C na začátku jména Cecílie rovněž
prozrazuje sílu Měsíce. Říká se, že když se tato síla probudí, uslyší její
majitel podivné zvuky a dokonce i hudbu. Jistě ne nadarmo byla i svatá Cecílie
patronkou hudby.
Všimněme si dalšího jinotaje - vroucí vody a vodní páry. Je to
symbol sexuálního vzrušení. V alchymii a v magii se pořád něco vaří. Na řadě
alchymistických obrázků sedí v kotli s vařící vodou lidská postava. Jedná se
snad o návod ke kanibalismu? Zachovejte klid, jde opět o symboly - zadumaná
postava v kotli je totiž opět naše známá sexuální síla, která potřebuje trochu
rozehřát. Kotlem nebo nádobou se totiž označovala nejnižší část lidského trupu
- sídlo pohlavní energie. A jsme doma! Záhadný obrázek nám říká, že životní
síla se dá aktivovat sexem. Jak ostatně víme z tantrických spisů, odehrávala se
pravá orientální alchymie převážně v posteli, přičemž laboratoří bylo vždy
vlastní tělo. I naše Cecílie přežila své „uvaření“, to znamená, že sexuální
energie se přeměnila na životní sílu.
Tři rány do šíje mají rovněž zajímavý význam. V krční části
páteře se podle tantrického učení nachází čakra času. Její aktivace má
neuvěřitelné následky - na dotyčnou osobu přestane účinkovat normální plynutí
času. Mnohokrát bylo popsáno, že se mrtvá těla po neodborně provedené popravě
nerozkládala. Kat, který znal tajemství svého řemesla, věděl, jak hlavu správně
setnout, aby se čakra času nadobro zničila. Pravým účelem useknutí hlavy bylo
trvalé porušení této čakry. Byl to absolutní konec existence popraveného
člověka a dokonce i konec nesmrtelného upíra. V opačném případě znamenala
aktivace čakry času prodloužení života a načerpání nových sil.
Symbol popravy v legendách často znamená zastavení času. Ovšem
pozor - v symbolice se nejedná o skutečné useknutí hlavy, čili zabití, ale o
procvičování krční páteře a šíjových svalů. I když pro mnohé z nás by se
důkladné procvičení páteře možná rovnalo popravě. Je zajíjmavé, že už jen
rozhýbávní krčních obratlů dokáže člověka uchránit před angínami a chřipkami.
Podle starého učení, k němuž se ještě dostaneme, jsou tyto nemoce způsobeny
nepochopením chyb z minulosti. Proto se také čakra času obyčejně ozývá ve
chvíli, kdy nás sužují nepříjemné vzpomínky.
V hermetické symbolice se vyskytují obrazy rozetnutí gordického
uzlu, useknutí hlavy bílého koně nebo useknutí hlavy Medúzy. Podobné je stětí
pohádkového Jiříka, které se odehrálo krátce poté, co získal Zlatovlásku. Jde
opět o jinotaj, upozorňující na možnost zvládnutí procesu vnitřní regenerace.
Rána do vazu, rozetnutí složitého uzlu nebo dekapitace (stětí) je opět
symbolem, jenž v prozaické skutečnosti znamená, že člověk by se měl soustředit
na tu část krční páteře, která je nejvíce zatěžovaná při pohybech hlavy. Už jen
myšlenková koncentrace sama o sobě postačí k tomu, aby se zablokovaná čakra
částečně aktivovala a uvolnila.
Když vás trápí záležitosti z minulosti nebo máte starost o
budoucnost, začne vás jakoby náhodou bolet za krkem právě v těch místech, kde
je čakra času.
Osvobození od myšlenek, akceptování sexuality a správné vidění
reality působí jako spouštěč zvláštního biologického programu, onoho bájného
elixíru mládí, jenž vede k trvalé změně struktury tělesných tkání. Energie,
která tuto změnu způsobuje byla odedávna připisována čistě ženskému principu.
Není proto překvapující, když zjistíme, že legenda o sv. Cecílii je současně
legendou o potlačování ženské energie. Několik set let byla žena pokládána za
vedlejší produkt při stvoření člověka a dokonce za nástroj ďábla. V krční části
páteře se shromažďují problémy a konflikty mezi mužským a ženským světem. Není
to už jen čakra času, ale i čakra rovnováhy, harmonie, rovnoprávnosti, čakra
pronásledovaných čarodějnic a místo, kde člověk pociťuje své společenské
znásilnění doslova jako popravu. Nevěřte na bolesti z „přeležení“ hlavy. Pokud
budete spokojení se svým životem a se svým zařazením ve společnosti, můžete
spát zkroucení jako paragraf a hlavu si nepřeležíte.
Z hlediska synchronicity, neboli souběžnosti náhodných jevů a
dějů je zajímavá ještě jedna informace. Bylo to v roce 1955, zrovna když se
Marilyn Monroe ocitla na vrcholu slávy jako zářící bílá bohyně. V Luisianě
poblíž města Monroe se tenkrát našla kovová bedna, zapečetěná olovem. Bylo v ní
neporušené tělo dívky, která měla v ruce stříbrnou tabulku s letopočtem 1814.
Ležela ve své rakvi více než sto let, aniž by její tělo zetlelo. Pro medicínu
to byl nevysvětlitelný fenomén. V řeči symbolů však můžeme vidět celou řadu
jasných souvislostí s tím, co bylo řečeno v legendě o sv. Cecílii. Olovo,
kterým byla rakev zapečetěná, je v hermetice symbolem putrefakce, neboli
myšlenkové přeměny, vedoucí k nesmrtelnosti. Se symbolickým olovem často
pracovali alchymisté ve svých „laboratořích“, čili jasněji vyjádřeno, ve svých
tělech. Stříbro je podobně jako Měsíc symbol Hadí síly a ženské, neboli čisté
sexuální energie, jež v okamžiku, kdy pronikne čakrou času, zastaví stárnutí.
Můžeme tomu věřit nebo ne, jistě se však nemusíme bát, že se z
nás během prvních pokusů o ovládnutí čakry času stanou nestárnoucí sexuální
maniaci. Stejně je každý z nás plný zábran a to Hadí síla nemá ráda. Tak si alespoň
procvičujte krční páteř proti chřipkám a angínám, k čemuž vám můžeme jen
přátelsky popřát - zlomte vat!
-------konec ukázky------
konec