A opět pokračujeme
v našem cyklu
Dnes se krátce zamyslíme
nad evolucí… myslíte, že lidské myšlení je obětí evolučního vývoje nebo spíš
kráčí ruku v ruce s všeprostupující entropií? Přicházíme na stále
novější a geniálnější myšlenky nebo se jen snažíme o efektní krasobruslení na
tenkém ledu vlastní blbosti?
Představte si lišku,
která se chytne do pasti, packa uvízne v železech, liška si packu uhryzne
a po třech se vzdálí do relativního bezpečí temného lesa. Stali jsme se svědky
evolučního skoku ve vývoji lišek? Mají od této chvíle lišky schopnost
neuvíznout v železech? Asi tušíte, že je to pitomost…
Nebo si představte
babičku, kterou přepadne mladý násilník a chce po ní peněženku s oběživem
na drogy. Babičce se najednou vyplaví do krve nezvyklá dávka adrenalinu a
mladého násilníka zmlátí deštníkem, přestože celý život prožila jako domácí
puťka, která se nikdy nedovedla prosadit ani v rodině, natož na
pracovišti… Stali jsme se svědky evolučního skoku ve vývoji babiček? Mají další
babičky od této chvíle schopnost ubránit se frustrovaným násilníkům? Asi
tušíte, že je to další pitomost…
Přesto se evolucionisté
často ohánějí zprávami o tom, že se bakterie stávají rezistentními vůči
antibiotikům a hmyz se stává odolným proti DDT a považují to za důkaz evoluce,
čili vývoje. Bakterie se ale, bohužel pro evolucionisty, nevyvinuly ani o fous.
Ve většině případů se chovají buď jako výše uvedená liška nebo méně výše
uvedená babička. Používají prostě imunitní geny, které již existují. Stejně tak
hmyz využívá odolnosti, kterou už dávno má - pouze tu odolnost ještě plně
nepoužil. Znáte to – blbec se udeří do hlavy o futro dvakrát nebo i vícekrát,
ale nakonec se naučí procházet dveřmi bez zranění, chytřejší to zvládne už po
prvním úderu…
Liška přijde o packu a
stejně se zachová bakterie, která hodí do hry takzvaný deficit genetické
informace. I když je pak oslabená, přežije. Nelze ovšem tvrdit, že projevy
imunitních mechanismů u bakterií a u hmyzu jsou důkazem pro evoluční teorii.
Nedochází k žádné podstatné změně informací genetického systému… bohužel… nebo
bohudík…
Evoluční teorie
je založena na domněnce, že živé organizmy se vyvíjejí mutacemi. Vědci, tedy
skuteční vědci, ale ani jednou nepozorovali žádné mutace, které by evoluční
teorii podporovaly. Takže, i když nás to ještě nedávno na školách učili dost
vehementně, muselo ministerstvo školství sáhnout k zásadním, leč nepříliš
vytrubovaným změnám (hodně lidí by vypadalo dost nesvéprávně) v osnovách.
Možná si vzpomenete, jak se snad ještě naše děti učily o rudimentech, orgánech,
zakrnělých díky probíhající evoluci. Jak zní syrová pravda?
Seznam
zakrnělých orgánů, sestavený německým anatomem R. Wiedersheimem roku 1895,
zahrnoval přibližně 100 orgánů, včetně apendixu a kostrče. Časem se ale
ukázalo, že všechny orgány na Wiedersheimově seznamu mají velmi důležité funkce.
Například apendix je lymfoidní orgán, který má význam v boji proti
infekcím (zjištěno roku 1997). Kromě toho apendix udržuje potřebnou hladinu
mikroorganismů v zažívacím traktu. Když dojde ke střevní chorobě, při níž
je zničena kultura trávicích bakterií, apendix slouží jako zásobárna bakterií
pro zpětné osídlení střev. To se občas stává i při důkladné léčbě antibiotiky.
Není to tak dávno, co lékaři doporučovali lidem, aby si nechali apendix vyjmout
jen tak, mir nix, dir nix, protože je to zbytečný kousek tkáně, který jen
překáží v břiše… Brzlík, játra, slezina, kostní
dřeň, krční mandle a Peyerovy pláty v tenkém střevě jsou též
součástí lymfatického systému a pomáhají tělu v boji proti infekcím. Krční
mandle, které vám i dnes leckterý polovzdělaný lékař doporučí „vyndat“, hrají
důležitou roli při ochraně krku proti infekcím. Kostrč (najdete ji na
dolním konci páteře) podpírá kosti kolem pánve. Upíná se na ni řada malých
svalů a díky tomu můžeme pohodlně sedět. Kostrč zajišťuje držení pánevních
orgánů, aby se nepropadaly, není to tedy jenom nějaký „zakrnělý“ ocas… Zakažte
dnešním lidem sedět a bude konec civilizace… a navíc se vám začnou propadat
skrz pánev na chodník… Stejně tak poloměsíčitá řasa v oku, kterou Darwin
(v tu chvíli téměř oční vědec) považoval za rudiment, slouží k čištění a
zvlhčování bulvy.
Tvrzení, že
orgán, který není používán časem krní, atrofuje a mizí, nese v sobě
logický rozpor a ten, kdo četl Darwina (což jsme jistě my všichni, když se
s ním tak často oháníme, že mám pravdu?) ví, že i sám Darwin si toho byl
vědom. Jo – a víte, že Darwin byl hodně nemocný člověk? To jen tak mimochem,
když budeme chtít zdraví a nemoc chápat jako záležitost nerozlučně
psychosomatickou….
Jak vysvětlíme,
že lidoopi mají apendix, zatímco nižší opice jej nemají, ale objevuje se opět
mezi ještě „nižšími“ savci jako je třeba vačice? Co na to evoluční teorie? Nic…
čumí jinam…
Darwin ve
svém Původu druhů píše, přímo se zamýšlí: „Zbývá ještě tato obtíž. Poté, co
orgán přestane být užíván a v důsledku toho se velmi zmenší, jak může jeho
velikost dále klesat, až zůstane pouhopouhý zbytek a jak může být nakonec zcela
odstraněn? Je sotva možné, aby nepoužívání vedlo k dalším efektům poté, co
byl orgán jednou odstaven z funkce. Je tu potřeba nějaké dodatečné vysvětlení,
jež nemohu podat.“
Takže,
teorie krnících orgánů, o němž se mluví v teorii evoluce, není vědecky
pravdivá. V lidském těle neexistuje žádný zděděný zakrnělý orgán. To platí
i pro mozek…
Jedna
z čerstvých ran do vazu mýtu zakrnělých orgánů přichází ze studia anatomie
koňů. Některá svalová vlákna v nohách koní považovali dřívější pánové
veškerého vědění za evoluční rudimenty bez funkce. Koně a velbloudi mají
v nohách svaly se šlachami více než 600 milimetrů dlouhými, které jsou
napojené na svalová vlákénka, dlouhá méně než 6 milimetrů. Tak krátké svaly
mohou změnit délku kroku jen o pár milimetrů a nezdají se být příliš
k užitku. Šlachy fungují jako pasivní pružiny a předpokládalo se, že
krátká svalová vlákna nebo spíš vlákénka jsou redundantní, že jde o zbytek
vláken delších, která v průběhu evoluce ztratila svůj význam. Nyní se však
ukazuje, že právě tato vlákénka chrání kosti a šlachy před škodlivými
vibracemi, vznikajícími při dopadu nohy na zem. Když kopyto běžícího zvířete
dopadne na zem, náraz nohu rozvibruje, přičemž frekvence vibrací je poměrně
vysoká, 30 – 40 Hz a v noze by mohlo dojít k mnoha vibračním cyklům,
pokud by vibrace nebyly účinně tlumeny. Vibrace způsobují velké škody, protože
kosti a šlachy jsou náchylné k selhání v důsledku únavy. Takzvanými
stresovými zlomeninami trpí jak atleti, tak i závodní koně, únava šlach snadno
vede k zánětu. Krátká svalová vlákna chrání jak kosti, tak i šlachy před
poškozením z únavy, protože tlumí vibrace. Jasné jak facka.
Vzpomínáte si ještě, jak jsme se ve školách
učili Haeckelovu teorii?
Haeckelova
teorie předpokládá, že vyvíjející se embrya znovu procházejí evolučním
procesem, který prodělali jejich údajní předkové. Haeckel tvrdil (on si to snad
ani nemyslel, ale tvrdil to), že během vývoje v matčině lůně lidské embryo
vykazuje nejprve znaky ryby, pak znaky plaza a tak dále, až se propracuje
k lidské podobě.
Bylo prokázáno,
že tato teorie je zcela falešná. „Žábry“, které se údajně objevují
v raných stadiích lidského embrya, jsou ve skutečnosti počátečními fázemi
středoušního kanálku, příštítného tělíska a brzlíku. Ta část embrya, která byla
přirovnávána ke „žloutkovému váčku“, je váček, který produkuje krev pro
zárodek. Část embrya, jež byla označována Haeckelem a jeho stoupenci za „ocas“,
je ve skutečnosti páteř, která se podobá ocasu jen proto, že se vyvíjí předtím,
než se začnou tvarovat nohy.
Tohle jsou ve
vědeckém světě všeobecně uznávaná fakta a jsou přijímána i evolucionisty
samotnými. Dva přední neodarwinisté, George Gaylord Simpson a W. Beck připouštějí:
„Ano, Haeckel tento evoluční princip překroutil. Je nezvratně dokázáno, že
ontogeneze neopakuje fylogenezi.“
A já dodávám:
„Ano, je to prdel, co se všechno může odehrát ve světě vědy.“
Nejzajímavějším
aspektem slavné teorie promítání fylogeneze do ontogeneze je asi Ernst Haeckel
sám, podvodník, který zfalšoval své kresby, aby podporovaly teorii, kterou
vymyslel. Haeckelovy podvody měly za cíl ukázat, že rybí a lidská embrya
jsou si podobná. Když byl usvědčen z podvodu, tichým hlasem pronesl, že jiní
evolucionisté spáchali podobné hříchy. Fakt, že Haeckelovy kresby jsou
podvodem, byl znám od roku 1901, ale přesto jsme jimi byli dále podvádění po
celé století. Chápete to?
No nic, podíváme
se blíže na problematiku vibrací, protože vibrace mají svou zajímavou úlohu v
mém cvičebním systému. A to takovou, že se jim, pokud možno úzkostlivě vyhýbám.
Nemáme totiž žádné podobné zařízení, jako mají koně – dlouhé šlachy
s krátkými svaly…
Vliv vibrací na lidský organismus
Vnímání vibrací je ovlivněno celou řadou faktorů. Jedná se o
komplexní fyziologický a psychologický vjem, zprostředkovaný celou řadou
receptorů. Vzruchy se přenášejí centrální nervovou soustavou do mozku, kde se
integrují a vytvářejí celkový subjektivní vjem. Velikost vjemu je určena nejen
kmitočtem ale i rychlostí resp. zrychlením kmitavého pohybu.
Vjem vibrací nízkého kmitočtu (méně než 15 Hz) je zprostředkován
také receptory, které jsou v kloubech, šlachách a svalech. Vibrace o kmitočtech
vyšších než 15 Hz jsou vnímány pomocí receptorů na tlak, které se nacházejí
v měkkých tkáních a kůži.
Vystavení intenzivním vibracím je spojeno s nepříjemným
subjektivním vjemem, který může být posuzován jak z fyziologického tak i
z psychologického hlediska. Dlouhodobá expozice pak může vyvolat trvalé
poškození zdraví. Místní vibrace přenášené na ruce vyvolávají poškození
několika systémů. Nejvíce jsou zasaženy periferní cévy, nervy horních končetin
a svalově-kloubní aparát. V závažných případech trvalého poškození rukou
se přiznává nemoc z povolání. Při delší expozici vibracím jsou průvodním
jevem příznaky změn v centrálním nervovém systému. Nejsnadněji pozorovatelné
jsou tzv. bílé prsty.
Nepříznivý a mnohdy i škodlivý účinek vibrací na člověka je závislý
na způsobu jejich přenosu ze zdroje na organismus, důležitou úlohu zde hraje i
individuální tělesná konstituce.
Podle způsobu přenosu rozlišujeme vibrace přenášené na celý
organismus nebo jen lokálně na ruce, hlavu, páteř a trup. Pro posouzení směrových
účinků vibrací byly stanoveny soustavy souřadnic lidského těla a ruky ve
kterých se vibrace měří. Podle toho pak vibrace dělíme na horizontální a
vertikální. Akutní poškození vznikají v důsledku rezonančního kmitání
dutin organismu nebo jeho části, zejména trupu a žaludku. Zvláště škodlivá jsou
pásma frekvencí:
2 -
6 Hz …. pro sedící osobu
4 – 12 Hz
…. pro
stojící osobu
12 – 30 Hz …. pro
hlavu
30 – 90 Hz …. pro
oční bulbus, centrální nerv. soustavu a cévy
400 – 600 Hz …. pro rezonanci lebky.
Fyziologicky se vibrace, působící na organismus, projevují ztrátou
rovnováhy, snížením zrakové ostrosti, obtížemi při soustředění, kinetózou (stav
organismu vzniklý působením rychlosti), vazoneurózou (cévohybné funkční
onemocnění z poruchy nervové činnosti) a potížemi při dýchání.
Ultrazvuk
Z hygienického hlediska se účinek ultrazvuku na organismus
hodnotí ze změřených průměrných hladin akustického tlaku
v třetinooktávových pásmech na středních frekvencích 25 – 31,5 – 40 kHz.
V rozsahu těchto frekvencí pracuje převážná část průmyslových
ultrazvukových zařízení, určených pro čištění, vrtání broušení, svařování a
podobně. V průmyslové praxi se užívají ultrazvukové defektoskopy při
nedestruktivním zkoušení materiálů. Tato zařízení pracují na frekvencích 1 – 20
MHz obvykle v impulsním provozu. Výkon vyzařovaného ultrazvuku je závislý
na požadované hloubce měření v materiálu.
V lékařství je ultrazvuk využíván v terapii a
diagnostice. V terapii se jedná o oblast fyzioterapie, inhalační techniky,
chirurgie a destrukce kamenů v některých orgánech. Užívané pracovní
frekvence jsou 0,5 – 5 MHz. Převážně je zde aplikován spojitý ultrazvuk.
V diagnostice dosahují vynikajících výsledků zobrazovací systémy, které
neinvazivním způsobem umožňují diagnostikovat téměř všechny orgány v těle
(vyjma plic a žaludku). Užívané frekvence obvykle impulsního ultrazvuku jsou ve
frekvenčním pásmu 1 – 20 MHz.
Nejvyšší přípustné hodnoty
V lékařských aplikacích jsou respektovány maximální přípustné
dávky z hlediska možných biologických účinků. Aplikovaný výkon ultrazvuku
v terapii nesmí překročit 30 kW.m-2 při maximální expoziční
době 15 min. Nejvyšší přípustná hodnota výkonu v diagnostice je 1 kW.m-2
při expozici do 500 s. Celková dávka má být nižší než 105 J.m-2.
Infrazvuk
Přírodními zdroji infrazvuku jsou například zemětřesení a
vulkanická činnost. Vichřice a větry případně motory letadel dokáží vybudit
infrazvukové rezonance v prostoru mezi bloky domů. Točivé vibrující stroje,
které vybuzují infrazvukové rezonance místností (kompresory, ventilátory) mohou
ovlivnit psychiku. Zvyšují se sklony k sebevraždám, rozladěnost,
nevolnost, dezorientace, nevysvětlitelná únava a poruchy spánku. Pocit tlaku až
bolesti v uchu vyvolávají hladiny 140 – 160 dB v závislosti na frekvenci
20 – 2 Hz. Ohrožení života je spojováno s překročením hladin akustického
tlaku 170 – 180 dB ve frekvenčním pásmu
0,1 – 100 Hz.
Když cvičíme ve fitku, čili v posilovně, musíme si uvědomit,
že většina přístrojů je ze železa a železo, speciálně ocel má vysokou tendenci
se při každém pohybu rozvibrovat. Ať už jsme se vyvíjeli pomocí táhlé, plynulé
evoluce nebo nějakými pitoreskními vývojovými skoky, danými náhodou a šťastnými
okolnostmi, nikdy jsme se za tu dobu nesetkávali s vibracemi, které jsou
produkovány železnými a ocelovými konstrukcemi. Proto jsou i cviky, které
doporučuji provádět v posilovně, přizpůsobené těmto okolnostem. Při
cvičení se snažíme vyhnout se zbytečným vibracím, máme rádi své klouby, páteř a
nervovou soustavu, nechceme jít cestou vrcholových sportovců, kteří končí na
vozíku nebo na dialýzách.
Takže ještě jednou opakuji –
pozor na vibrace, které se přenášejí na klouby a páteř - jsou pro
organismus nebezpečné. Vibrátor si můžete dovolit pouze jako podpůrný
prostředek při určitých tantrických meditacích, ale v těchto případech
většinou vibrace neotřásají klouby nebo páteří…
-raw-
konec