Zkuste se na chvíli zamyslet hlavou – jak posloužila za posledních pár tisíc let lidstvu astrologie? Astrologie je forma psychoterapeutické psychologie – pomocí pohybu planet na obloze interpretovali astrologové osud svých klientů – dá se říct, že astrologie pomáhala miliónům lidí snášet jejich životní úděl. Generace lidí v minulých tisíciletích se obešly bez psychologie a také bez astronomie, dokonale si vystačili s astrologií.

Položme si ale podobnou otázku – jak pomohla lidem astronomie? Nebo trochu jinak – znáte osobně někoho, komu by nějak zvlášť pomohla astronomie? Samozřejmě pokud to není astronom a nedostává peníze z našich daní za to, že kouká do drobnohledu nebo dalekohledu, či jak se to jmenu… Astronomie by se měla zabývat pozorováním vesmírných těles – i když nikdo přesně neví proč. Jen tak? Nebo jak říkají Němci „an sich“? Občas nám prolétne těsně nad hlavou nějaká vesmírná skála nebo balvan o velikosti Matterhornu, aniž by si toho do poslední chvíle nějaký astronom všiml… nebo se (zbytečně) plánuje (zbytečná) cesta na Mars – jsou to peníze (miliardy) vyhozené oknem díky tomu, že se bandě psychopatů, zabývajících se mimo jiné též astronomií, podařilo přesvědčit jiné psychopaty, že financování výzkumu cesty na Mars je užitečné. Ale v televizi, v otevřené diskusi by o tom mluvit nechtěli. Za naše peníze…

Takže ještě jednou, pokud potkáte normálního člověka, kterému v životě astronomie nějak pomohla a který na (zbytečný) astronomický výzkum nedal nikdy ani korunu (daně, poplatky), tak se mi ozvěte.

Zatím se mi ještě neozval nikdo…

-raw-

Můj příspěvek ke sčítání lidu

Když jsem byl na představení 4 dohody, tak mě tam zaujalo, jak si pan Dušek hrál se slovy, která mají svůj význam, ale my ten význam už neslyšíme, například, když jdeme k volbám tak „odevzdáme svůj hlas“, čili se „vzdáme svého hlasu, vložíme, či odložíme ho do urny“ a když se náš hlas ocitne „v urně“, tak už svůj hlas nebudeme mít, dali jsme ho svému zástupci, což je vlastně buď zástupce nebo zás-tupec? Rozhodně se dočkáme nanejvýše toho, že nás bude „tupit zas a zas“ (už jsem o tom psal, ale napsat to vícekrát je asi lepší…)… Hm, volit, či nevolit, já jsem u voleb nebyl. I když se ozývaly hlasy nevole, i „vole!“ Proč? Oni nevolili mě, proč bych měl já volit je? Já nikoho nepotřebuju, aby mě zastupoval. Znáte někoho, kdo je dospělý a zdravý a současně je tak pitomý, že by potřeboval nějakého „pečovatele“? Kdo mě bude zastupovat, když se mi ozvou ze sociálního a zdravotního, že mám doplatit nějaké nehorázné částky plus penále? Půjde tam snad nějaký můj zástupce, vytáhne šrajtofli a vyrovná to za mě? Pochybuju. Takže nikoho jsem nevolil, ani volit nebudu, prostě nechci, aby mě někdo zastupoval, budu se snažit vyrovnat si své dluhy sám – ostatně kolektiv, „rodina“, skupina, smečka, společnost, společenství je něco, co by jedinci mělo přinášet pocit jistoty, že když na tom budu špatně, tak mě ostatní podrží, pomohou mi, nenechají mě utopit, zvláště když vidí, že nikomu neškodím, že se snažím, ale prostě mi to jednou nebo dvakrát nevyšlo, nepřálo mi štěstí to se může stát každému. Od toho by měla být společnost. Život ve společnosti by člověka neměl inspirovat k představám, jak krásný by byl svět bez lidí. Pokud se ale společnost chová jako mafie – pomůžeme ti, ale počítej s tím, že se u nás zadlužíš tak, že se z toho do konce života nedostaneš a budeš muset dělat, co ti navrhneme, tak něco není v pořádku. Spravedlnost zase není tak složitá, jak se nám snaží namluvit náš „právní“ řád. Například, pokud se má něco rozdělit mezi dva lidi, tak by měl jeden rozdělit to, co je k dělení a druhý by si měl jako první vybrat, kterou „polovinu“ si vezme. Na to nepotřebuju být Šalamoun, ale bohužel stále dokola zjišťuji, že nemám možnost volby. Někdo mi něco rozdělí, sám si vybere, co si zabaví jako první a já jen čumím, co se děje… neznalost zákona neomlouvá. Kdybych odprásknul nějakého politika s tím, že ho neznalost mých zákonů neomlouvá, tak by se asi všichni divili… a zřejmě by nesouhlasili – vždyť se to určitě dalo řešit i jinak. To je pravda, mohl bych ho zavřít do svého soukromého vězení. Oko za oko – hezký námět na svižný horor? No, vidíte, k čemu nás „ti nahoře“ inspirují…

Takže se teď zamyslím, co mně osobně přinese sčítání lidu a majetku… už o tom přemýšlím pět minut a stále mě nic nenapadá, ale začíná se mi obsedantně vracet myšlenka na usmrcení pár politiků. Takhle, abychom si rozuměli – já uznávám autority. Možná bych to měl říct ještě jednou a s větším důrazem – ano, já skutečně uznávám AUTORITY. Ale když jsem napsal AUTORITY, tak myslím AUTORITY. Neuznávám žádné kašpary a šašky, debily, pitomce a kretény, kteří si na autority hrají a celý život se mi vnucují s tím, že mám dělat něco, na co nemám chuť, co se mi dělat nechce a co prostě dělat nebudu. Měl jsem s tím potíže už za komunismu, nikdy jsem se s komoušema nedomluvil, ale nikdy jsem je také neposlouchal (nešel jsem ani na vojnu, když byla povinná) vždycky jsem byl v opozici a nakonec jsem skončil v emigraci, dvakrát jsem přišel o rodinu a o všechen majetek. Začínat ve čtyřiceti znova od nuly, když nemáte vůbec nic, je fakt obrovská prdel, to mě tak pobavilo, že se asi už nikdy nezbavím nekontrolovaných záchvatů dobré nálady. Ale zachoval jsem si dost velkou nezávislost. Komouši vás naučili poslouchat a jestli jste si toho nevšimli, vládnou vám dodnes. Nechci vás navádět, abyste se jim postavili, to si už musíte rozhodnout sami, ale jako sečtené ovce nebo jako sečtený dobytek se dožijete porážky, skutečné, doslovné porážky. Jako svobodní lidé se porážky nedožijete, protože to prostě nejde. Víte, kolik je mezi námi skutečně nezávislých lidí? Nevíte? A víte, že vám to může být jedno? Tak proč je pracně sčítat?

Raven (počet kusů: jeden)

------------------------

Labyrint

Tomáš Ficenc

Už je to dávno, co se mi zdál velice zajímavý sen. Proháněl jsem se po stráních a také kolem někdy temných a jindy zase zářivých vod. Až jsem se objevil před nádherným a vysokým magickým chrámem. A jak to tak ve snech bývá, náhle jsem se ocitl uvnitř chrámu. Vše tam bylo nádherně zdobené a každičká věc byla tak barevná, že jsem tomu ani nemohl uvěřit. Pak jsem si uvědomil, že se nacházím uprostřed barevného víření, kde postupně převládala fialová barva. Zažíval jsem obrovský pocit štěstí a krásy. Po probuzení jsem se cítil velice svěží a plný energie. Dlouhou dobu jsem na tento sen velice rád vzpomínal. V těchto dobách jsem ještě vůbec neznal hermetické vědy. A jak léta běžela, tak se mi shodou okolností dostávaly do rukou různé knihy s esoterickou naukou a já si začal postupně uvědomovat skrytou hloubku řeči podvědomí. Lze mluvit o štěstí, že jsem hned na začátku své cesty potkal Ravena Argoniho, který mě zasvětil do Tarotu a spousty jiných, velice důležitých věcí, týkajících se esoteriky.

Chtěl jsem se však hlavně zmínit o symbolu labyrintu, který je velice univerzální. Tento symbol byl užíván starými národy po celém světě. U některých labyrintů nás cesta hned od začátku zavádí skoro až k samému středu, ale posléze nás ihned vrátí skoro na začátek naší cesty. Jako by nám to mělo naznačit, že i když si myslíme, že cesta ke středu bude snadná, tak se velice mýlíme. Zdání klame a cesta, vedoucí k sebepoznání a sebezdokonalení, není podle tohoto symbolu vůbec jednoduchá. Celý náš život by se dal přirovnat k pohybu v labyrintu, protože všichni neustále něco hledáme a stále někam míříme a o něco usilujeme, aniž bychom věděli, zda-li je to pro nás skutečně důležité. Tarotová karta, která by se dala přirovnat k tomuto neustálému hledání, je karta Poustevníka. Není to ale jen pátrání ve světě hmotném, ale také, což je o mnoho důležitější, i ve světě vnitřním, pocitovém, snovém. Každý, kdo se ponoří do tohoto vnitřního světa, hned zjistí, že se na cestě nachází úplně sám. Dalo by se také říci, že každý, kdo chce vstoupit do pocitového, či snového světa, se nachází před branami tajuplného labyrintu, jehož cesta k cíli vede skrze temná zákoutí.

Pokud má někdo pocity strachu a stísněnosti, může počítat s tím, že se jeho stísněná nálada přenese i do jeho snů. Strach zde bude na sebe brát různé převleky démonů, stvůr, anebo se bude dotyčný neustále dostávat do bezvýchodných situací, ze kterých bude mít i po probuzení divné pocity. Jakou náladou se člověk sytí během dne a s jakými emocemi usíná, s takovou náladou a emocemi se setká ve svých snech a s takovou náladou bude i vstávat. Je to začarovaný kruh. Ale vykořenit všechny negativní myšlenky, které způsobují jak duševní tak i fyzickou destrukci, není jednoduché. Je to práce, která vyžaduje spoustu upřímnosti. K jiným i k sobě. A být k sobě upřímný, znamená přiznat si všechny chyby a nedostatky. Jde o hloubkovou analýzu svého chovaní v každé životně důležité situaci.

Dalšími velice nepříjemnými protivníky na cestě labyrintem jsou iluze a různé triky lidí, kteří se nás snaží zmanipulovat. Iluzí by se dala nazvat naše minulost, budoucnost, ale i přítomnost která je závislá na minulosti a budoucnosti. Velice krásná definice iluze či kouzelnického triku je v knize Magie v teorii od P. Lamonta a R. Wisemana. „Kouzelnický trik se podle všeobecného mínění kouzelníků skládá z efektu a metody. Efekt je to, co divák vidí, vnímá. Metoda je pak tajemstvím v pozadí efektu, která umožňuje, aby daný efekt vznikl.“ Tato definice se dá aplikovat nejen na kouzelnické triky, ale i na manipulaci politiků, ekonomů a různých náboženských sekt s lidmi. Jejich metodou a největším triumfem jsou média a sdělovací prostředky, především televize, s jejichž pomocí se daří lidem vsugerovat prakticky cokoliv. Efektem je potom snaha vyvolat v lidech strach a následný pocit bezpečí, když se spojí s určitou propagovanou organizací. Vůdčí, vedoucí organizace potom rozhodují o všech formách života na této planetě. Největším trnem v oku jakékoliv organizace (politické, či náboženské) je svobodně přemýšlející nezávislý člověk, který nemá žádné, organizací propagované zábrany, ani pocity méněcennosti z představy, že by mohl svůj život prožít mimo dosah organizace a mimo její zákony. Zkušený manipulátor se vždy snaží oklamat více vaši mysl než oko. Na cestě labyrintem života proto nesmíte nikdy hned věřit všemu, co vidíte a slyšíte. Vaše mysl je jen vaše, proto si do ní nenechávejte vkládat cokoliv, z čeho máte už předem špatný pocit.

Jak už jsem se zmínil, cesta, která vede k sebepoznání, sebezdokonalení a k poznání pravdy, není cestou jednoduchou. Putování hrdiny labyrintem je zobrazené na mnoha uměleckých dílech všech možných kultur. Obraz boje válečníka s démony či draky, symbolizuje vítězství nad starými myšlenkami a názory, které člověk musí překonávat na cestě k dokonalosti. Válečník na cestě poznání věděl, že v útrobách temného labyrintu číhá krutý démon a že ve všech komnatách jsou jeho služebníci a na stěnách obrazy jeho veličenstva. A ten, kdo do labyrintu vstoupí z pouhé zvědavosti, bude hned za vstupní branou usmrcen šakalí stráží. A ten, komu se podaří projít až k jeho veličenstvu skrze všechny lsti a klamy, bude vyzván k nelítostnému boji. Když boj prohraje, stane se jeho služebníkem a když zvítězí, tak získá klíče od vesmírných bran a čeká ho věčná krása, zdraví a nesmrtelnost. Tak zněla válečníkova věštba poslední.

konec