Astronomové odhalili

stavební kámen života

700 světelných let od Země

Tomáš Ficenc

Pravděpodobnost výskytu života ve vesmíru posiluje nový objev předbiotické molekuly v souhvězdí Persea u hvězdy Cernis 52, tedy 700 světelných let od Země. Podle astronomů z Astrofyzického institutu na kanárských ostrovech a z Texaské univerzity jde o nejkomplexnější organickou molekulu nalezenou v mezihvězdném prostoru.

       Tak tomu říkám úspěch. Konečně vědci našli něco, co zvyšuje pravděpodobnost výskytu života ve vesmíru. Nalézt molekulu vzdálenou 700 světelných let, je pádným důkazem o tom, jakou vědci dnes používají dokonalou techniku. Skutečně jim gratuluji.

       Ale tak nějak stále nechápu, proč si někteří lidé na této planetě myslí, že jsme nejdokonalejšími tvory ve vesmíru. Že pouze lidský zrak je schopen vnímat většinu forem života. Většina z nás už dnes ví, že se život tvoří a je i tam, kde by ho člověk vůbec nečekal. Například život, spojený s vulkanickou činností na dně oceánů, život v hlubokých jeskyní a to je jen nepatrná část tvorů na naší planetě, kteří jsou schopni žít tam, kde by člověk nepřežil ani minutu. Pokud si toto vše uvědomíme, můžeme konstatovat, že s velkou pravděpodobností může existovat ve vesmíru život, který člověk svým zrakem a se zrakem související technikou nemůže vidět.

     Stejně  tak podle teorie superstrun mohou existovat paralelní vesmíry, které jsou hned vedle toho našeho, ale my je prostě nevidíme a nevnímáme. Stejně tak jako je v našem vesmíru život, tak může být i v jiných přilehlých vesmírech. Ale je zcela jasné, že je to vše jen pouhá filozofie. A také je pravda, že se v dohledné době nic zvláštního o jiných formách života ve vesmíru nic nedozvíme.

    Myslím si, že na naší planetě Zemi je tolik forem života, že si to ani nedokážeme představit. Vždyť kolik je druhů rostlin, hmyzu, ptactva, ryb v řekách a oceánech a tak bych mohl pokračovat dál a dál. A je pravda, že díky ekonomice o to veškeré přírodní bohatství každým dnem přicházíme. Jako by to vše bylo něco všedního, co každý už zná. Je škoda, že se vědci nezajímají o záchranu života na Zemi a radši zkoumají molekuly v mezihvězdném prostoru.

Osidlování vesmírných hlubin

Tomáš Ficenc

Nedávno jsem opět zaslechl, že dobývání  vesmíru a s tím spojené osidlování planet je velice důležité pro celé lidstvo. Spousty z nás znají příběh dvou raketových géniů, německého Wernhera von Brauna a ruského Sergeje Pavloviče Koroljova. Tito pánové nastartovali celý vesmírný program. Vše to začalo Braunovými raketami V-2 a dále pokračovalo Sputnikem, krátkými pobyty ve vesmíru zvířecí a lidské posádky, prvním přistáním na Měsíci, vypuštěním ruské vesmírné stanice Mir a samozřejmě mezi tím vypuštěním spousty jiných sond.

Nyní máme ve vesmíru Hubblův teleskop s jehož pomocí můžeme poznávat temné hlubiny vesmírného prostoru. Pro létání do kosmu jsou k dispozici raketoplány, s kterými se dá kdykoliv opakovaně vstoupit do vesmírného prostoru. Je v tom vidět obrovský pokrok, který je ale teprve na začátku své cesty. A je také dost pravděpodobné, že je lidem odhalena jen část této techniky…

Jen tak mimochodem, dokážete si představit, kolik to vše stojí a kde se na to ty peníze berou? Nebo je to jen další věc, kterou je lepší si v naší realitě raději nepředstavovat? Zajímavý je také výzkum mimozemských civilizací a případné kontaktování se s nimi.

Když  se zamyslíte nad celosvětovou situací a nad ekonomickou nebo jak říká Raven, spíše morální krizí, nad chudobou rozvojových zemí (nebo spíš kontinentů, přinucených k retardaci), nad jaderným programem a neustálým zdokonalováním zbraní… tak vás to přivede k závěru, že osidlování kosmu, stejně jako příprava na komunikaci s mimozešťany je teď, v současné době, naprosto zbytečná věc. Ale pořád se do ní investují peníze. Nebo do těch, kteří ty nesmysly oficiálně zastupují? Člověk zničil přírodu a veškeré její rostlinné a zvířecí bohatství a chystá se osidlovat jiné planety? Nezní to tak trochu směšně? Lidé se neumí domluvit mezi sebou a chtějí se domlouvat s vesmírnými civilizacemi? Jediné co člověk dotáhl téměř k dokonalosti, je zabíjení, genocida.

Docela by mě zajímalo kdyby tady ufoňáci přistáli, kdo by s nimi šel na pokec. Předseda vlády? Nebo papež? Co by jim asi řekl? Že žijeme v souladu s přírodou a snažíme se dle boží instrukce, jděte a množte se, zaujmout veškeré místo na povrchu země? A přitom se máme všichni rádi a ctíme mezilidské vztahy? No, byl by to asi zajímavý rozhovor.

Teď je ale nejdůležitější neustále prchající  přítomnost. Jedině v přítomnosti a zde na Zemi, kde je náš domov, můžeme být šťastní. Jedině teď a tady můžeme pro sebe něco udělat a zlepšit si svoji budoucnost. Ne jindy a také ne jinde. Žijeme zde, v krásné Sluneční soustavě a jsme obklopeni nádhernou přírodou, která je plná vesmírných tajemství. Toho si však málokdo všímá, přestože právě v tomto mystériu se dají najít klíče od vesmírných bran. Všechno je zrozeno z kosmických sil, tedy i člověk, tak proč hledat jinde?

----------------------------------------

I vy můžete mít doma stejně velké zvětšeniny, pokud budete mít DVD s našimi fotografiemi.

A+R

----------------------------

A ještě jednou, mládí vpřed!

Dobrý den Ariano a Ravene,
stalo se mi následující: jela jsem tramvají, byla docela plná a také tam byla školní třída, věk dětí asi 3-4 třída. Za mnou seděli dva malí kluci, žvatlali, trochu hlučeli, no jako děti. Na další zastávce nastupovala ztěžka stará paní a kluk sedící u okna začal ihned vystrkovat svého kamaráda se sedadla se slovy: "Babička! Nastupuje babička! Musíš vstát, musíme pustit babičku!"  Jenže babička nebyla sama, za ní se sunul stejně pomalu její manžel. "Ty taky musíš vstát, je tam ještě dědeček!", začal vykřikovat druhý kluk, nicméně než si posbírali svoje batůžky, pláštěnky a nějak se začali stěhovat ze sedadel, babička s dědečkem už stáli nad nimi a z uličky se mezitím direktivně k dětem ozvalo: "Že byste tak kluci konečně pustili tu starou paní sednout? To se vám musí říkat, že je vaší povinností uvolnit sedadla starším?" Stará paní se starým pánem byli v klidu, kluky pohladili, poděkovali a vděčně se posadili. Klučíci se hemžili v chodbičce, brebentili a z jednoho vypadlo: " ... dostane do držky."  Z protějšího sedadla se okamžitě ozval další pobouřený direktivní hlas - starší žena: "Co jsi to řekl? No to přestává všechno, kde máš paní učitelku? Paní učitelko! Paní učitelko! Můžete jít sem prosím vás? Chci si s vámi promluvit o vašem žákovi! Řekl o té staré paní, kterou musel pustit sednout, že dostane do držky!"  Učitelka:  "No Tomáši, je to pravda? Tak o tom si promluvíme ve škole! Stůj ani se nehni!" - a odpochodovala zase dozadu do vozu. Klučina se s klidem podíval na paní na sedadle a oznámil jí: "Tak. A teď vy dostanete do držky."

Také se vám zdá, že sympatizujete víc s tím malým drzounem než se třemi pošahanými ženskými? Jakto že ten kluk nedostal ani píď prostoru se obhájit, že nemluvil o staré paní, kterou pustil sednout, ale o té, která ho k tomu napomínala, přestože dávali s kamarádem na celé kolo hlasitě vědět, že babičku sednout pustí? Jakto že ani on sám se nenamáhal učitelce cokoliv vysvětlovat a nekřičel, že jsou k němu nespravedliví?

Jestli to takto nyní chodí na školách a v rodinách, potěš nás pánbůh, protože mladší generace nás jednou s bohorovým klidem raději zastřelí, než by se namáhali brát nějaké ohledy.

Ráda bych znala pár Vašich myšlenek na toto téma, tak jestli máte čas, chuť a prostor, hoďte je prosím do éteru. Myslím že je to až palčivě aktuální téma a na schopnost jednoduše a výstižně osvětlit jeden z jevů naší nemocné společnosti jste fenomenální.

Přeji krásný den. Jana

Dobrý den,
myslím, že správně píšete o naší společnosti jako o nemocné. Tím se také ledacos, možná i téměř vše vysvětluje. Kdysi dávno, když jsem v sobě začal objevovat kromě tenkého, tlustého a slepého střeva také střevo básnické, složil jsem básničku:

Do tramvaje bez váhání

nastoupila starší paní,

nabídla mi místo k stání.

Ano, můžeme se nyní dychtivě ptát, co tím chtěl básník říct? Správně by se dalo odpovědět opět otázkou – tak proč to neřekl? No nic, abychom nezabředávali do planých a nicneříkajících psedofilozofických úvah… Jo, to jednou o mně napsal sexuolog Zvěřina, když jsem vydal jednu z našich nejúspěšnějších knih Magii sexu, tak na to psal recenzi… vůbec nevím, co ho to napadlo… no, recenzi, on si asi myslel, že je to recenze, možná se měl držet svého řemesla, ale on se snad hrabal i v politice, podle mého názoru se měl hrabat v tom, na co byl vyučený, no prostě o mně napsal, že neumím vůbec psát a že slátanina, kterou vydávám za knížku je akorát plná pseudofilozofických úvah. Hajzlík jeden… Nemám ho rád a kdybych někdy seděl, tedy myslím, kdybych někdy v tramvaji seděl a on tam nastoupil, tak bych ho nepustil sednout, ani kdyby měl zlomenou nohu. Tak. Démoni na mém digitálním amuletu s poťouchlým smíchem přikyvují, kdoví, co zase chystají… oni jsou hrozně moc aktivní. Jo, ale k problému – je zajímavé, že v tramvaji a v autobuse vládnou úplně jiné zákony, než v okolním světě. V autobuse svištíte často osmdesátkou i vyšší rychlostí a přitom nemusíte být připoutaní. V tramvaji často stojíte na jedné noze, protože se tam nemůžete vejít a nemusíte být k ničemu připoutaní, kdybyste jeli vedle tramvaje autem a nebyli připoutaní, tak vám dozorci nebo bachaři nebo jak se jim říká… jo policisté (chránit se a mlátit) dají pokutu (pane řidič, mohlo by to být za tisíc, ale uděláme to za dva, co vy na to?) a seberou dva body. Není to jak u blbejch? Vlastně proč jak, že jo? Do tramvaje každý nastupuje dobrovolně, každý by měl za přepravu zaplatit a tak nějak si myslím, že jet tramvají je pořád lepší, než běžet tu dálku pěšky. A když se člověk dokáže přištrachat na stanici a vlastní silou nastoupit, tak snad může i chvilku postát, jak říkám, pořád je to lepší, než kdyby švihal pěšky. A když stojí 15 minut na refýži nebo venku na nástupišti, tak mu taky nikdo pod prdel stoličku nebo něco k sezení nestrká. Naše společnost je z gruntu asociální a krutá. Jak se chovají úředníci k lidem, kteří mají dluh u státu a žádají třeba o splátky – polib si prdel, občane, splátky se nepovolují, buď zaplatíš všechno najednou nebo exekuce a pojedeš pod most. Přijdeš o body, přijdeš o řidičák. Vozíš nemocnou manželku na kontroly do nemocnice nebo na dialýzu? Tak ji nos v nůši, hahaha! To jsme vtipný! Krutá společnost vychovává kruté děti. Ano, děti se naučí, že když nastoupí do tramvaje roztřesená babička, tak se vymrští (ty děti, ne ta babička) a nabídnou jí místo k sezení, třeba i proti její vůli. Tahle pseudoslušnost v tramvaji ale vůbec nekoresponduje s obecnou vulgaritou, s jakou se k nám chovají nadřízení a úředníci. Je to hra na neexistující slušnost a toleranci. A děti to samozřejmě rychle vycítí, ano, zezačátku se rychle přizpůsobí, ale ani bych se nedivil, kdyby té samé babičce, kterou v tramvaji pustí sednout, v temném zákoutí betonové džungle položili nůž na krk a sebrali peněženku se směšným důchodem. A takoví ti „vychovatelé“, co na vás začnou mravokárně promlouvat nebo pokřikovat v tramvaji, v metru nebo v autobuse – jak se to chováš, jak se to tváříš? Co to máš na sobě? Nevidíš starého člověka? Tak to jsou povětšinou psychopati, kteří prostě chtějí vyvolat jakýkoliv konflikt a protože se přitom přece jenom bojí o své zdraví, tak se většinou pouštějí do dětí a do prokazatelně slabších. Pokud přijde nečekaný protiútok, například formou konverzační otázky, „máš nějaký problém, debile?“ tak se obyčejně stáhnou, protože najednou neví…

A o to tady vlastně jde – nikdo nic pořádně neví a člověk, jehož životní moto je „nevím, že nic nevím“, je díky své blbosti až nebezpečný.

-----------------------

konec