Dobrý deň,
Som študentka etnológie a kultúrnej antropológie a robím výskum k diplomovej
práci na tému ľúbostnej mágie. Chcela by som sa spýtať pár otázok, nechcem v
žiadnom prípade zdržovať ani zneužiť informácie, jedná sa čisto o informácie na
študijne účely.
Zaujímalo by ma, čo Vás viedlo k záujmu o mágiu? Aký máte názor na ľúbostnú
mágiu? Aké má ľúbostná mágie pozitívne a negatívne využite? Poznáte nejaké
prípady v ktorých bola ľúbostná mágia úspešná (neúspešná)?
Ďakujem veľmi pekne za pomoc a pochopeni, verím v skorú odpověď a prajem krasny
deň.
Odpověď
I. část
Tak jsem
zrovna uvažoval o tom, že zavolám do nějaké televizní talk-show (vzpomněl jsem
si třeba na Davida Lettermana), jestli by neměli zájem udělat se mnou rozhovor
o magii, speciálně o milostné magii a o jejím uplatnění v prostém, všedním
životě. Všechny informace bych samozřejmě zpracoval podle vlastních zkušeností,
koneckonců, nejsem sexuolog, abych slintal nad vyprávěním jiných – a najednou
jste se mi ozvala vy, študentka etnológie a kultúrnej antropológie. Velmi
hezké. Možná to bude lepší, než nějaká nudná televizní talk-show, kde se
paradoxně většinou na to mluvení nedá ani dívat - „talk“ by podle mého názoru
mělo být v rádiu, v televizi by zase měla být show, ale to se už dnes
většinou řídí podle toho, kdo jaké pozice na začátku vývoje obsadil a co
všechno si může dovolit za sebe a za svou rodinu, famílii, či mafii vnucovat
ostatním. To jsou důležité věci, protože v mém vyprávění vždy hraje roli
naprosto všechno, pouze se to možná začne dávat dohromady později… i když je
pravda, že jsem se setkal i s lidmi, kterým se to nedalo dohromady nikdy.
Přišli za mnou na výklad tarotových karet, poslouchali, co se jim snažím
sdělit, nic neslyšeli, opět odešli a od té doby straší na různých nudných
diskuzích, kde si stěžují, že se nechali řadovým podvodníčkem stáhnout o pár
drobných. Ale mohou být v klidu, ty drobné jsem stejně už dávno odevzdal
naší inteligentní policii (někdy jim přezdívám aničky) za parkování u chodníku
nebo couvání do garáže. No nic, zpátky k tématu. Magie… jen tak
mimochodem, myslíte, že se obecně ví, co to ta magie vlastně je? Magie není
zlá, je to jen kus života těžkého… ano, také by se to takhle dalo říct. Slovo
magie slyším v posledních letech ze všech stran, skloňované ve všech
pádech. Někdy mám dojem, že všude kolem jsou samí mágové a čarodějky, šamani,
zkušení vykladači tarotu a znalci osudu. Takže si také občas vzpomenu, jaké
zděšení ještě pár let po sametovém podvodu slovo magie budilo. A to
v různých, i poměrně vzdělaných redakčních kolektivech, ať už se jednalo o
kolektivy časopisecké, novinářské, televizní, či rozhlasově-rádiové (až
radioaktivní, jak to tak někdy poslouchám). Vždy, když jsem někam osobně
zavítal nebo zavolal (na pevnou linku, samozřejmě, mobily ještě neexistovaly,
stejně tak neexistovaly maily a o internetu nikdo neměl ani tušení) a skromně
se zeptal, jestli by nechtěli něco napsat o magii, že jsem se tomu věnoval
prakticky celý život, tak hned vykřikovali, že ne, jednou jsem slyšel
v telefonu zděšení paní redaktorky: „Proboha! O magii? Tak to vůbec a
nikdy!“ Později, po pár letech, kdy vznikl časopis Astro a my jsme se nějakým
omylem na hodinku ocitli v televizi (hned jsme měli nejvyšší sledovanost a
Kateřina Hamrová kvůli tomu přišla o místo) jsem se konečně i v této,
neustále rozvojové zemi, dostal k možnosti popsat svých pár zkušeností
s magií. Do televize jsem se znovu bohužel nikdy na tohle téma na delší
dobu už nedostal. Ono s magií, s věštectvím, léčitelstvím a
s výkladem karet je to tak nějak divně chápané, hodně zájemců o tajemné
věci mezi nebem a zemí si najednou myslí, že to také mohou zvládnout. Přečtou
si pár knížek, projdou víkendovým kurzem a najednou mají pocit, že místo nich
na tom samém místě, kde před chvílí stáli oni, stojí osvícený Mistr - učitel
nebo zkušená čarodějka, či všemi magickými mastmi mazaný Guru, který
s každým osudem naloží jak zkušený krotitel se cvičeným psíkem. Na druhé
straně jsou lidé racionálně myslící a vysokoškolsky vzdělaní, kteří se z jakéhosi
záhadného důvodu domnívají, že všechno, o čem se ve škole neučili, je špatné a
veškeré vědění o reálném světě se usadilo právě v jejich mozku, což je
také kapitola sama pro sebe. Co se týká lidí, kteří v sobě nedokáží
utlumit falešné magické nadšení, tak těm jsem se vždy tak trochu divil. Když
jsem viděl zkušenou vědmu, která naprosto jasně věděla, co se šustne
v nedaleké i daleké budoucnosti, kdy vypukne třetí světová a k tomu
ještě předvídala věci, které nikdo jiný nepředvídal, dokázala uhodnout, jestli
se narodí kluk nebo holka, popřípadě už v létě věděla, že na
Jindřichohradecku bude kolem ledna a února krutá zima, nedokázal jsem pochopit
proč taková velekněžka astrálních dimenzí bydlí v nějakém prdelákově za
vesnicí v maringotce a ne třeba v Beverly Hills v L.A.
v Californii. Často jsem slyšel – já mohu pomáhat ostatním, ale sama sobě
pomoci nemohu. To jsem slyšel už tolikrát, že jsem těm lidem, postiženým obsesí
profitovat na vesmírných energiích začal navrhovat, ať se spojují do dvojic,
aby si mohli pomáhat navzájem - jeden by druhému vyčaroval vlasy, které se
neztrácejí už ve třiceti, druhý by zase prvnímu pomohl najít vysněného partnera
nebo partnerku, aby nebyl sexuologům pro smích… a oba by si vzájemně pomáhali
při shazování přebytečných metráků… bohužel se dodnes nikdo mojí závratnou
esoterickou myšlenkou nijak hlouběji nezabýval. Stav je dodnes, jak je často
možné vidět i na tv obrazovkách, prakticky nezměněn. Teď je otázka - je to tím,
že za Velkého Mága, za čarodějku, popřípadě za vykladače karet se může
prohlásit naprosto kdokoliv? Záleží pouze na stupni drzosti? Kdyby se jednalo o
znalost bojového umění, byla by situace jiná. Můžete se prohlásit za mistra
Kung-Fu s tím, že se pokusíte své tvrzení alespoň pár vteřin obhájit mezi
„sobě rovnými“? Všichni víme, jak by to dopadlo. Tím se pomalu, ale jistě
dostávám k meritu věci - jako při každé odborné činnosti, i zde by bylo
dobré vidět nějaké přesvědčivé výsledky. Slova sama o sobě nestačí – neboli,
jak praví portugalské, či španělské přísloví, kdo chytí rybu, je rybář.
Odpověď
II. část
Tak jako
v životě každého muže, nastal i v mém životě jednoho krásného dne
okamžik nebo spíše zlom, kdy se mi s neústupnou urputností začala na mysl vnucovat
legendární Nerudovská otázka. Situace se celkem jasně vyhrotila do pregnantně
formulovatelného problému – chtělo to nějakou partnerku. Přesněji řečeno –
ještě jsem nehledal partnerku pro život, budoucí manželku, matku mých dětí,
která se, kromě toho, že bude moje Partnerka, bude pyšnit ještě dalšími
pověstnými pěti pé. Mluvím o době, kdy by mi stačily dvě pé – tím druhým, abych
vás nenapínal, bylo pé, které stojí na počátku slova „pěkná“. Shodou okolností
jsem zrovna někde četl o analogii a o souběžnosti různých náhodných jevů,
konkrétně se v tom článku autor pozastavoval nad tím, jak je možné, že se
nejdříve něco popíše, autor například popíše, jak vyplula na moře velká loď
Titan… a teď ji přesně popíše a jak již začínáte tušit, Titan v románu
ztroskotá, narazí na kru a za několik let se to samé přihodí Titanicu – a teď
nestačíte vycházet z úžasu, jak se to, co je popsané podobá pravdě… nu,
když to zkrátím – v ezoterice se tomu říká literární magie. Chcete, aby se
něco uskutečnilo, tak začnete „malovat čerta na zeď“ – začnete to popisovat,
vtělíte své představy do povídky, do vyprávění, nejlépe psaného, protože, jak
se říká, co je psáno, to je dáno – a ono – ejhle, tu máš čerte kropáč – ono se
to začne uskutečňovat. Tenkrát jsem o tom moc dlouho nepřemýšlel, tiché
meditace jsem si nechal až k literární tvorbě a rovnou se pustil do psaní.
Popisoval jsem různé své představy, co bych chtěl zažít a prožít, často jsem se
do toho tak vcítil, že jsem ani nevnímal, jak kolem mě běží čas – napsal jsem celou
řadu poutavých povídek na téma co by asi tak vůbec nezaškodilo, kdyby mi osud
dopřál to prožít. Potom jsem si to po sobě přečetl a musel jsem konstatovat, že
jsou to teda pěkné prasárny… a tak jsem to dal přečíst několika známým holkám.
Byly to povídky psané na stroji, tenkrát ještě žádné počítače neexistovaly a
kdybych řekl slovo tiskárna, tak by si všichni mysleli, že mluvím o nějaké
bolševické fabrice na výrobu Rudého práva. No, abych nezdržoval, úspěch to mělo
obrovský – byl to docela zajímavý pocit, když jsem viděl, jak se kamarádkám
žene červeň do tváří a potom, po dočtení: „Hm, to není špatný… nemáš od toho
kopii, že bych to dala přečíst kámošce…“ V podstatě se mi podařilo něco,
co bych dnes, s odstupem času mohl směle nazvat literární milostnou magií
– pokud si tedy budeme definovat milostnou magii jako určitý postup, jak
psychologický, přímý, tak i nekauzální, který ale ve všech případech končí
vysněným pohlavním stykem, popřípadě požadovaným obohacením sexuálního života.
Když to řeknu lidsky, mně se prostě všechny ty prasárny, které i dnes
ostříleným borcům, zhýčkaným internetovou pornografií vhánějí slzy do očí, do
puntíku a všechny splnily. A dokonce i několikrát, mnohokrát, prostě tolikrát,
že ani nevím, kolikrát. Upřímně řečeno, o milostné magii jsem si přečetl
spoustu materiálu, našel jsem různá kouzla, rituály a postupy, ke kterým
potřebujete často dost těžko sehnatelné ingredience nebo předměty a věci
(například, kde rychle seženete čtyřlístek?) a některé postupy jsou vyloženě
nechutné popřípadě až nebezpečné – například to, co doporučuje jedna kartářka
ve své „škole čarodějek“ – nastříhejte své chlupy do jídla, které potom s milým
úsměvem podáte svému partnerovi a on po vás bude šílet a už se ho nikdy
nezbavíte. Kdybych zjistil, že mi moje partnerka dává do jídla nějaké blivajzy,
tak bych ji asi přinutil, aby to snědla sama a příště bych si jídlo připravovat
raději sám. To není pro mladé ani starší čarodějky, ale pro psychopatky
(sežeňte si hlínu z podrážek svého vyvoleného, do ní přidejte ostříhané
nehty, obě ingredience smíchejte s pomerančovou příchutí a zařiďte to tak,
aby to milovaný snědl. Prostě hnus, navíc takto pojatá milostná magie je spíše
magií černou, při níž se někdo nutí k tomu, aby se choval úplně jinak, než
původně chtěl, je možné, že kdyby použil v dané situaci pouze svou
svobodnou a nikým neovlivněnou vůli, rozhodl by se jinak. Takže – když se nad
tím důkladně zamyslíte, nejlépe přímo hlavou, přijdete k názoru, že
literární magie, která obvykle nechává dost volné pole působnosti právě
v tom směru, s kým se vám mají vaše sny uskutečnit, je
nejdemokratičtější – a navíc se vám může fantazie rozletět daleko více, než
když budete rychle a potají svému šéfovi zašívat čtyřlístky do podšívky.
Rozhodně všechno, co jsem potom na poli milostných a erotických vzplanutí zažil
– a v podstatě to trvá dodnes, bylo a je tak silné, že mě nezajímá ani
porno, ať už ve filmu nebo na netu, ani zážitky druhých, ani filmy
s milostnou tématikou. Připadám si jako zhýčkaný miliardář, kterého známí
zvou na piknik na zahrádce v kolonii rodinných domků, že jako přijdou
ještě sousedi a bude sranda…
http://eroticke-povidky.sex-town.info/1678-povidka-z-pudy-ii/
http://www.oocities.org/erryn.geo/ps698.html
____________
povídka
Naháčové
Smutný, šedý
jednopatrový dům stál, nevzhledný a opuštěný, kus cesty za vesnicí. Už zdálky
působil jako podařená kulisa z amerického hororu.
„Tak jsme tady,“
Nick vypnul navigaci a zručně navedl své elegantní BMW Cabrio na příjezdovou
cestu.
„Ta šestá řada
bavoráků se skopčákům docela povedla,“ řekl zasněně, vypnul bi-xenonové
světlomety a zvolna přesunul svůj zrak z kontrolního dispeleje
s výraznými dizajnovými prvky na vedle sedící dívku. Jana se slastně
protáhla na světle oranžovo-červeném koženém sedadle… byla úplně nahá. Na sobě
měla jen integrované bezpečnostní pásy a zlatý náramek…
„To byla parádní
jízda… není nad to si honit kundíka při projíždějí lesem na nejvýše položené
silnici v republice…“
Nick vystoupil:
„Vem si boty a pojď dovnitř!“
Otevřel hlavní
vchod, vypnul alarm a začal z auta nosit do pokoje kufříky
s elektronikou.
„Můžeš, lásko,
zapnout počítače, zkus, jestli se tu chytne wifina, prý tady mají pokrokového
starostu nebo kaplana, či kdo tady ten bordel vede, tak by tady měli mít i
funkční síť.“
Jana zapnula
počítače, „už to nabíhá… hm, pomalu jako vždycky… přístupné sítě tady jsou…
jedna vietnamská, dvě čínské… musím si dát něco k pití.“
Nick zálibně
pozoroval ztepilou nahou nymfomanku, jak se s grácií bohyně sexu pohybuje
na vysokých podpatcích po místnosti.
„To je hezký,
fakt hezký,“ konstatoval spokojeně, „připadám si jak úspěšný podnikatel se svou
nahou asistentkou…
„Jani, víš nad
čím jsem v poslední době dost uvažoval?“
„To nevím…“
„Nad definicí
zmrda. Došel jsem k závěru, že pravidlo číslo jedna říká, že každý člověk
je zmrd. Pravidlo číslo dvě říká, že pokud se někdo jako zmrd ještě neprojevil,
je jenom otázkou času, kdy do stadia zmrda dospěje a pravidlo číslo tři zní, že
pokud někdo ani ve své podstatě zmrd není, tak se na něho ostatní zmrdi dívají
jako na postiženého a snaží se z něho zmrda co nejdříve udělat.“
Jana se zasmála:
„Kde je tady hajzl? Potřebuju se vychcat…“
„Myslím, že bude
na chodbě,“ Nick prošel chodbou a nahlédl do několika dveří, „jo, tady to je… i
s koupelnou… ještě přinesu žrádlo a klece a pustíme se do práce. Za chvíli
přinesl z auta tašku s jídlem a pitím a svazek kovových tyčí,
z nichž začal zručně sestavovat velkou klec na psy.
Jana se uvelebila
v křesle před výpočetní technikou…
„Tak, už tam
jsem,“ zvesela ťukala do klávesnice note-booku se značkou nakousnutého jablka.
„Jseš na
Facebooku?“ Nick se naklonil Janě přes rameno a zlehka ji chytil za bradavky.
Na obrazovce se objevila FB diskuze…
Jana: Ahoj lidi,
tak už jsme zase v Monte Carlu. Je to tady báječné, vždycky sem jezdíme
tak na dva dny, podíváme se do casina a taky na tenis. Je nádherné počasí!
Škoda, že tu nemůžete být s námi. Pošlu fotku Karla, jak stojí na útesu nad mořem, je to fakt boží!
Zítra odpoledne se vracíme.
Nick: „Ukaž, co
ti píšou přátelé… pozvalas je, aby každý, kdo bude chtít, k nám přijel
pozítří na oslavu?“
Jana: „Jo, je to
tady, úplně všechno, i s fotkou, kde mají odbočit z lesní cesty přímo
k nám.“
Nick: „To je
dobře. Chceš si zaprcat?“ Přitiskl se k Janě, „takové hezké kočičce se
musí pořád protahovat dírka, aby nezarostla…“
Za chvíli už
divoce dováděli v posteli…
„Kurva, to byl
orgáč jak prase!“ zasípal Nick uznale, sotva se do Jany zezadu vystříkal a
těžce se svalil na bok. Do romantického večera tiše blikaly zapnuté monitory…
„Víš, že si teď
připadám jako jeden z naháčů intervalového muzikálu Václava Boury?“ řekl
Nick zasněně.
„Cože?“ Jana se
na něho nechápavě podívala.
„Boura. Neznáš?
Intervalový nebo interaktivní muzikál Naháči, co mapuje život v džungli
sociálních sítí na netu.“
„Slávek Boura,
ne?“
„No jo, tak
Slávek… já sice pořád nevím, o co v tom muzikálu jde, to jsem se nikde
nedočetl, ale asi tam budou nějaké písničky.“
„Aha. To by bylo
dost revoluční… vzhledem k situaci na současné hudební scéně… nemáš nějaký
kapesník? Mně to teče z kundy…“
„Jo, tady, here
you are,“ zarecitoval Nick, „will you pass me the šnuptychl? Plíííís? To musí
být hezký, psát v dnešní době musically – námět z prosté duše
jednoduchý - šlápl naháč na minu, ozval se výbuch smíchu, natrhlo mu to míchu a
už nikdy, ani v dalším životě se mu nepostavila roura… Napsal vtipný Slávek
Boura. Ale stejně je zajímavé, že když člověk šlápne na minu, tak v tu
chvíli je úplně jedno, jestli je přitom oblečený nebo nahatý… jsou prostě
situace… hergot, kolik je hodin? Musíme se připravit.“
Naháči vyskočili
z postele, Jana odběhla do koupelny a Nick vyjmul z pouzdra pistoli,
klasickou devítku a položil ji na stůl. Z tašky vyndal dva silné
elektrické paralyzéry, vyzkoušel jejich funkci a položil je vedle pistole. Za
chvíli se ve dveřích objevila Jana: „Dáš si redbull? Nebo mám udělat kafe?“
„Redbull i kafe…“
Zhasli a tiše
popíjeli. Čekali. Číhali jak šelmy uprostřed úplňkové noci…
„Zloději,
zloději, ve dne, v noci chodějí,“ broukal si Nick.
Uplynuly tři
hodiny a zvenku se ozval vzdálený chod motoru.
„Jsou na silnici,“ zašeptal Nick, „a
zastavili... to bude návštěva…“
„Bacha, už jsou tady,“ Jana ukázala na
blikající signál hlásiče pohybu, napojeného na počítač. Zvenčí se ozvalo
opatrné škrábání na dveře. Něco cvaklo v zámku a dveře se pomalu,
pomaloučku otevřely. Do místnosti tiše vklouzly dva stíny. Hezky jeden za
druhým. Vtom se ozval chřestýší útok eletrických paralyzérů. A opět se
rozhostilo ticho. Obě situety ležely nehybně na zemi.
„Jdu se podívat ven,“ zašeptal Nick.
Opatrně vyšel před dům a zmizel v temném houští. Asi po minutě se ozvala
další rána, pocházející z Nickova taseru.
Za chvíli se Nick objevil, na zádech nesl
vyzáblého mladého muže, nacházejícího se v lehkém bezvědomí.
„Byl tam ještě jeden hajzlík, jinak je to
čistý. Celkem tři kusy, to není špatný… tak z nich uděláme taky naháče,
dva zatím necháme v kleci a jednoho už můžeme připravit.“
Během půlhodinky se v kleci na psy
nespokojeně svíjeli dva nazí muži, zručně svázaní do kozelce a s roubíkama
v papulách… Jana je čas od času obdařila elektrickým pohlazením
z vojenského paralyzéru – a jeden naháč byl přivázaný vleže na bříšku na
posteli.
„Namaž mu záda jódem,“ přikázal Nick své
nahé asistentce, „ať se s tím doktor zbytečně nesere.“ Rozhlédl se po
místnosti a krátce se zasmál: „Kdybychom jim vyndali ty roubíky, tak by to tady
najednou bylo jak uprostřed rozjetého muzikálu…“
Mezi pátou a šestou se ozval mobil.
„Doktor,“ konstatoval Nick. Před domem
zastavilo auto.
Nick vyhlédl z okna: „To je prdel,
pojď se podívat, to vypadá jak černá sanitka z urbanlegend… autíčko, co
odváží neposlušné děti, hahaha, no nic… dáme se do práce.“
Do místnosti vstoupil muž v bílém
plášti: „Kde je máte?“
„Tady“, ukázal Nick na naháče, ležícího na
posteli. Doktor mu bez otálení píchnul Mengeleho včelku a zručně se pustil do
operace. Za chvíli na tom samém místě ležel i druhý a třetí muž. V malých
přenosných chladících schránkách se rychle hromadily pečlivě vyjmuté orgány.
„Tak to máme šest ledvin, tři páry očí,
jedno srdce, dvě srdeční chlopně…“
Doktor přepočítával odejmuté tkáně na
finanční částku. Za jednu ledvinu to dnes hodí, pokud budete souhlasit, dvacet
šest tisíc dolarů, za jedno oko to bude…“
„Souhlas,“ odtušil Nick, „jako vždycky… a
jako vždycky to chci v hotovosti.“
„Není problém,“ doktor předal Nickovi
kufřík s penězi a odkvačil s chladícími boxy do černé sanitky.
„Zvedáme kotvy, lásenko, byla jsi skvělá,“
Nick políbil Janu do vlasů. Rychle po sobě poklidili, sbalili výpočetní
techniku a nasedli do auta.
Nahá Jana se uvelebila na vyhřátém
sedadle: „Už se těším, jak si ji při jízdě zase nahoním.“
„Ještě, že to má to inteligentní řízení,“
pochvaloval si Nick, když vzrušujícím způsobem rychle manévroval po klikaté
lesní cestě. Kdepak naháči a Facebook, to je naprosto geniální kombinace!“
Zpráva z tisku: Šokující překvapení
zažili manželé Mráčkovi, když se vrátili z týdenní dovolené na Floridě do
své vily v Dolních Štěrboholích… …mrtvoly tří mužů byly odeslány na pitvu
a na rozbor DNA. Na dotazy kriminalistů, jestli někdo věděl o jejich cestě do
zámoří, tvrdili, že určitě nikdo, možná jen pár přátel z Facebooku…
Raven Argoni
Recenze na Pohlavní nádraží
Monica Star
Na samém počátku aprílového dubna probíhal
Student fest, čili přebíhací festival, pro studenty levnější než pro ostatní
spoluobčany a přebíhací proto, že jste za cenu jednoho lístku mohli navštívit
čtyři různé kluby a mnohem více koncertů. Kluby to byly Vagon, Rock Cacé,
PopoCafePetl a Chapeau Rouge. Je to téměř geniální myšlenka, v centru
Prahy volně řádit v různých klubech. Ti z vás, kteří to propásli
budete naštvaní, že o akci píši až poté, co skončila. Ale ani já jsem bohužel
neměla čas využívat výhod dvoudenního festivalu a tak jsem si vybrala jen to
nejhlavnější (málem jsem napsala nejpohlavnější…), prostě skutečné umění je
přijít jen na to nejlepší a zase rychle zmizet. Vybrala jsem si kapelu Pohlavní
nádraží. Název rozhodně upoutá, na první pohled působí punkově odpudivě, můžete
si představit třeba venerické problémy somráků na Hlavním nádraží… A začátky
kapely skutečně byly – dovolím si použít oxymóron – punkově krásné. No, když
nad tím názvem delší dobu meditujete, napadají vás různé věci, o kterých se zde
ani nebudu zmiňovat, Rav se hned rozhodl založit konkurenční kapelu Pohlavní
třída a potom to změnil na Pohlavní pohlazení. Kluci se dnes už vyhráli, nevím
ale jak by jejich styl nazval hudební odborník, mně to připadalo jako starší
bigbít. Zájem o otázky pohlaví kluci předvedli i ve své výborné pódiové show
(opět jsem málem napsala show s tancem), kdy kluci odehráli koncert
v převlečení za ženy a jednoho fotbalistu, což pořadatele inspirovalo k uspořádání
soutěže o nejlepší kostým. Vyhrál Kryštof Krása, bubeník kapely a toho večera
též prostitutka z Montmartru. Svým humorem mě kluci rozesmáli (po)hlavně,
když jsem si vygooglila, ve snaze napsat o nich tuto recenzi, jejich stránky.
Životopis jejich kapely, který najdete pod tlačítkem O pohlaví, je napsán
opravdu vtipně, doporučuji přečíst a též poslechnout si jejich skladby, které
jsou opravdu zajímavé, i když jsou kluci relativně neznámí začátečníci. Ještě
lepší je jít na jejich koncert, který jsem si opravdu užila, ani chvíli jsem
znuděně nestála. A potom, když jsem po protančeném a proskákaném koncertu
odpočívala a jeden přisednuvší chlapec se divil, že jsem dala 150,- Kč za jednu
kapelu, mohla jsem říct, že to stálo za to.
---------------------------------------------------------------
Z magické
knihy lidových kouzel
Jak přivolat
muže, kterého chcete získat?
Naučte se
jméno muže, který se vám líbí, říkat pozpátku,
Například
Larsen Lacko…
A teď to
opakujte, kdykoliv k tomu budete mít příležitost.
Je jisté, že
se váš sen brzy zhmotní.
---------------------------------
Dnes
odpovídáme na otázku
Co je
Transcendentální meditace?
Odpověď
Transcendentální
meditace je podvod, na který od začátku druhé poloviny dvacátého století až dodnes
doplatily tisíce lidí, kteří této totální pitomosti uvěřili. Už sám pojem
„transcendentální meditace“ je naprostá hovadina, podobná, jako je třeba
scientologie, je to vymyšlený pojem, který vůbec nepatří do ezoteriky a do
učení o magii. Meditace je meditace, sama o sobě je dokonalá a kdo se naučí
meditovat, má z toho prospěch. Ale, jak jsme si řekli a stokrát to
zopakovali, meditace není soustředění (soustředit se umí i dítě, když si hraje
a přesto nemůžete říct, že medituje), není to ani nepřítomnost myšlenek (to by
meditaci ovládali téměř všichni členové vlády a parlamentu), meditace není ani
zklidnění mysli a vypuzení dotěrných myšlenek (návštěvníci divadla nebo
koncertu se baví, ale nedá se říct, že by meditovali), meditace není ani čumění
do zdi, ani říkání manter (to by se meditovat podle jednoduchého návodu naučil
každý během pár minut), ani to není sezení v lotosové pozici s očima
obrácenýma v sloup (to by meditoval každý, kdo si sedne do pozice lotosu a
snaží se prohlížet si zevnitř svou dutou lebku), meditace má své přesné
vymezení a svůj přesný účel a kdo se naučil meditovat, tak se nemusí učit žádné
„transcendentální“ meditaci. Čemu by se asi přiučil Mistr, který ovládá kung-fu
nebo karate, kdyby se zapsal na kurzy transcendentálního kung-fu nebo
transcendentálního karate? Redaktoři by se mohli učit transcendentální
pravopis, který se možná ukáže být lepší, než ten normální, prostě termín
„transcendentální meditace“ je nesmysl už sám o sobě. Do Evropy se TM dostala
v době, kdy si The Beatles mysleli, že něco nového objeví, když si pojedou
rozšiřovat své duševní obzory do Indie a přivezli si s sebou svého učitele
Maharishiho. Přestože měl Maharishi příležitost jak prase, nepodařilo se mu
udržet si přízeň The Beatles, ale začal se na Západě živě protloukat na vlastní
pěst. Rozhodně se mu nechtělo vracet se zpátky do duchovní kolébky v Indii
(což pochopí každý, kdo v Indii byl) a nový nápad s transcendentální
meditací a náhoda, která mu přihrála do životní cesty byť jen dočasnou, ale
přece jenom přízeň skupiny The Beatles k němu nasměrovala nejbohatší
zákazníky ze Západní Evropy. Několikrát jsem navštívil v osmdesátých a
devadesátých letech jeho Institut Transcendentální Meditace v Holandsku,
který je v původním obrovském františkánském klášteře těsně u hranic
s Německem. Propagační fotografie meditujících osob, které se, zbaveny
gravitace, lehce vznášely nad žíněnkami (pro jistotu, kdyby gravitace přece
jenom nečekaně opět zafungovala) mě inspirovala k dotěrným otázkám, jestli
skutečně někdo z meditujících se na váze odlehčil třeba jen o pár deka.
Když se ohánějí vědeckým výzkumem a encefalografickými záznamy transcendentálně
meditujících mozků, tak určitě použili i citlivé váhy, když se chlubí, že
někteří vyspělí meditující jedinci, kteří prošli výcvikem právě v jejich
institutu se dostali do stavu, kdy osvobozeni od zemské tíže začali poletovat
po učebně. Nu, upřímně řečeno, zdálo se mi, že kecají, co je napadne, hlavně
abych se už přestal blbě ptát. Výsledek? Podle všech dokazatelných informací
s žádným skutečně vědeckým výzkumem nemají nic společného, to, co slibují
je pouhá fikce, asi jako když vám léčitel nabídne, že vás díky nějakému
speciálnímu postupu zbaví krátkozrakosti a skutečně máte po dvou týdnech
absolvování jeho kurzů dojem, že lépe vidíte, ale bohužel – když jdete
k očnímu, tak vám naměří tu samou chybu a slabost zraku jako předtím.
Takže mě nepřesvědčili vůbec v ničem. Možná bych jim ještě tak uvěřil, že
díky intenzivním cvičením TM vám předčasně slezou vlasy z hlavy, to by
ještě, tak jako ostatně většina i poměrně známých léčitelů, dokazovat
s úspěchem mohli. Tak co, dáte se na Transcendentální Meditace? Je to
samozřejmě pouze na vás, nicméně bych vám (i bez výkladu karet) přece jenom
doporučil, nejdříve se trochu zamyslet. Pokud ještě máte čím. Pokud ne, tak se
na to klidně přihlašte (stojí to cca 15 000,- Kč).
-raw-
-------------------------------
Doktorská chřipka
Monica Star
Farmaceutický
průmysl je dnes tím nejmocnějším, to ví každý. O tom nás přesvědčila známá
komedie ohledně očkování proti nějaké zvířecí chřipce. Jsem zvědavá, jaká
zákeřná chřipka na nás zaútočí tuto zimu. Už tady byla prasečí a ptačí. Hovězí
chřipka ještě nebyla, ale kravičky zase měly svojí BSE a také si užily
hromadného vyvražďování. Čili by nás tedy mohla čekat chřipka kozí nebo ovčí,
ale problém je, že tato zvířata se u nás nechovají ve velkém jako skot či
prasata, čili by jejich chřipka nevyvolala dostatečnou panickou reakci. Tak to
zřejmě bude chřipka psí nebo kočičí. Ať žije nadsázka! Ale s nejvyšší pravděpodobností
to bude opět chřipka prasečí. Z posledního záchvatu prasečí chřipky
zůstalo milión neprodaných vakcín…
Faktem ale je,
že hodně lékařů má dohodu s farmaceutickou firmou, jejíž výrobky pak
doporučují. Poprvé jsem šla ke gynekologovi, protože mě při menstruaci bolelo
břicho. Gynekolog mi jako lék doporučil antikoncepci. Pravda, břicho mě po ní
bolet přestalo a o menstruaci jsem téměř nevěděla. Ale ona to vlastně pořádná
menstruace nebyla, hormony obsažené v antikoncepčních tabletkách neustále ženskému
mozku říkají: „Jsi těhotná, jsi těhotná,“ a její tělo se podle toho chová.
Nejvíce jsem se
samozřejmě obávala, že po hormonální antikoncepci přiberu. Hlavně moje máma se
toho obávala. Zeptala jsem se na to gynekologa a on se tvářil jako bychom byly
dvě pipiny, které ničemu nerozumějí, tedy farmacii rozhodně ne. „Když byla
tvoje mamka stará jako ty, tak antikoncepce obsahovala velké množství hormonů,
dnes už je tomu jinak a přibrat po nich nelze.“ Tak jsem začala brát
antikoncepci. Po nějaké době jsem šla opět na prohlídku a gynekolog mi položil
překvapivou otázku: „Kolik vážíte slečno?“ „Nevím, já se nikdy nevážím,
naposledy mě vážili při dětské prohlídce.“ Reakce doktora byla více než
překvapivá, začal strašně soptit, jak je možné, že když beru antikoncepci, že
si nehlídám váhu - co kdybych přibrala? „A vůbec, přicházíte na kontrolu pozdě,
taky bych vám už tu antikoncepci nemusel předepsat,“ řekl mi, domnívaje se, že
antikoncepci nutně potřebuji ke šťavnatému sexuálnímu životu.
Naštěstí, musím
to zaklepat na desku svého psacího stolu, jsem nic nepřibrala, ale začalo mi
prudce růst jedno prso. A zase jsem byla u gynekologa. „To rozhodně není
antikoncepcí, to je naprosto vyloučeno.“ „No a neměla bych ty prášky pro
jistotu vysadit?“ „Vůbec ne, nejrizikovější je etapa, když je začínáte brát, to
už máte za sebou, teď už je to v pořádku a můžete je brát klidně i
sedmnáct let.“ Potom mi důkladně prohmatal obě prsa. „Vypadá to, že tam nic
není a že jsou v pořádku. Pro jistotu vás ještě pošlu na sono.“ Naštěstí
jsem zapojila vlastní mozek, přestala jsem brát antikoncepci a pomocí Ravenovy
metody na zvětšování prsou jsem si vymasírovala menší ňadro do velikosti toho
bujnějšího.
Gynekolog však
záhy přišel s další perfektní nabídkou: „Nechte se očkovat proti papilloma
virům, které způsobují rakovinu děložního čípku. Stojí to jen
-----------------------------
Věřte
nevěřte
Tomáš Ficenc
V tajemných
krajinách vesmírného prostoru se kdysi dávno odehrál tajuplný děj. Byl to zrod
naší Sluneční soustavy a posléze vznik života na naší planetě Zemi. Nad vznikem
života na Zemi do dnešních dob stále visí spousty otazníků. Už po dlouhá
staletí se člověk marně snaží pochopit tajemství přírody a celého vesmíru.
Existují spousty filozofických směrů, které se snaží toto mystérium
prohlédnout. Avšak ani jeden z nich není univerzální a vševysvětlující.
Žádnému vědci, ani duchovnímu veleknězi se doposud nepodařilo naprosto přesně
popsat, co je vesmír a co život, který v něm vznikl.
Co je však na
této věci nejhroznější, je to, že díky nevědomosti vznikala během lidských
dějin spousta organizací, které lidem slibovaly osvícení, či poznání skutečné
podstaty všech věcí. Hlavně, když se budou řídit jimi stanovenými pravidly.
Avšak pokud pohlédneme do těchto sekt, tak žádného osvícence neuvidíme. Ani se
v jejich řadách nedějí žádné slibované zázraky. A přesto do jejich
hladových chřtánů ročně vbíhá spousta hledajících, kteří si (marně) myslí, že
se ono osvícení dostaví. Těchto sekt je v současné době celá řada. Určitě
si každý z nás vzpomene alespoň na jednu z nich. Některé mají velice
hluboké kořeny, tak hluboké, že jejich vyrvání ze zdravé země je téměř
nereálné. Bohužel, místo toho, aby jako stromy a okrasné keře na zahradě
neustále vzkvétaly a voněly, konají pravý opak. Z korun jejich stromů
stéká hnilobný jedovatý hnis a vítr jeho zatuchlý zápach rozfoukává po celé
krajině. Máme veliké štěstí, že například u nás existuje svobodná vůle a že se
můžeme sami rozhodnout, čemu budeme věřit a čemu ne.
A to je právě
klíč k obranyschopnosti proti myšlenkovým jedům, které se na nás lepí
každý den.
Zmínil jsem se o
organizacích a sektách, ale jde také o jedince, kteří se nás i vás snaží
jakýmkoliv způsobem využít. Chtějí z nás mít osobní prospěch, aniž by nám
sami za sebe nabídli jakoukoliv akceptovatelnou protihodnotu. Musíte si dávat
pozor, jestli se vás někdo nechce zmocnit a využívat jako svého otroka pro své
potřeby, anebo jestli se nechce přímo zmocnit vašich peněz a majetku. Sami
dobře víte, že takových hladových bestií denně potkáváte spousty a vídáte je i
v TV. Mají krvavé oči, velké zuby a dlouhé drápy, ale hlavně mají neustále
prázdné žaludky. Ale rozhodně se jich nemusíte bát. Jejich sílu a moc jim
seberete, když v ně přestanete věřit. Když budete věřit pouze sobě a svým
pocitům a vše, co se týká vás, si budete řešit sami, tak se spousta vašich
problémů ztratí jak mávnutím kouzelného proutku. Učte se naplno věřit pouze
sobě a svým pocitům.
Cesta, která
vede ke spokojenému a úspěšnému životu se nazývá samostatnost. Pokud člověk
spoléhá na druhé a čeká, že se něco vyřeší samo nebo že jeho problém za něj
vyřeší někdo jiný, například politická strana, tak je na velkém omylu. Je
jasné, že občas vám skutečně někdo pomůže, ale ke skutečnému pocitu štěstí a
pocitu radosti ze života si musíte dojít úplně sami. Výborným pomocníkem, který
člověka vede k samostatnosti a k samostatnému uvažování je Tarot.
Díky velké arkáně a díky meditaci nad jednotlivými kartami, se vám časem podaří
ledacos pochopit. Po čase začnete vidět věci takové, jaké skutečně jsou. Jak
říká Raven, jde o správné vidění reality. Ono zřejmě zase není až tak moc
důležité vědět jak vznikl vesmír a jak vznikl život… Mnohem důležitější je,
naučit se ten život žít. Tak, aby nás uspokojoval a bavil, abychom měli radost
z každé prožité chvíle teď a tady. V přítomnosti, která rychle přiběhne a stejně
tak rychle zase zmizí… a to všechno jenom jednou… proto se asi o životě často
mluví jako o umění.
------------------------------------
Zde má svá významná díla
náš spolupracovník
Aleš Slouka
---------------------------------------
Můj komentář
-raw-
Ano, žijeme ve zvláštním světě… Dotáhli jsme to už tak daleko, že
psycholog Robert Hare musel definovat psychopatii, abychom byli schopni
porozumět projevům některých zvláštních jedinců. Psychopatie je, stručně
řečeno, kulminace určitých projevů narušené osobnosti. Jak
psychopatii/psychopata odhalit? 15 let odborníci strávili snahou vytvořit
nástroj, který by to umožňoval. Jejich snaha vyvrcholila sestavením seznamu
psychopatických prvků v chování. Standardně se používá všude, kde je
potřeba rozeznat psychopaty. Kupodivu se nepoužívá v televizi, přestože
právě do televize se psychopati ze všech stran stahují jak přísloveční švábi na
pivo.
V sestaveném rozhovoru používají experti popis charakterových
vlastností, které provázejí psychopatii. Mnohé charakterové vlastnosti jsou
poměrně běžné, například vemlouvavost, šarm, rychlá ztráta zájmu, bezcitnost,
krutost, povrchnost, lhavost, promiskuita, sklon k podvodům a sklony
k manipulaci s ostatními. Dále je to absence smyslu pro humor.
S psychopatem se těžko ukončuje rozhovor, pořád potřebuje něco dodat.
Většina psychopatů nesnáší sms, fax, mail, protože se musí vyjádřit stručně a
jasně a nemůže používat divadelní způsob řeči a nemůže působit tónem hlasu.
Nemůže si tak snadno, jako při osobním jednání hrát na autoritu. Psychopat není
blázen, dobře cítí, že jeho argumenty, pokud jsou pouze napsané, nejsou tak
průrazné jako při osobním jednání. Proto se snaží o osobní rozhovor a
k výše uvedeným druhům komunikace (sms, fax, mail) se uchyluje, pouze když
před někým uniká.
Pokud zkoumaná osoba získá 26 bodů ze 40 možných, dá se označit
jako psychopat. Pár bodů ještě nedělá z člověka psychopata. Pokud je někdo
čistý psychopat, tak musí dosáhnout všech 40ti bodů. Pak už je to ovšem Pan
Psychopat. Nebo PP jako Pure Psychopat. Jde vlastně o protispolečenské chování.
Je snadné nechat se obalamutit chováním psychopata. Jeden vězeň například
tvrdil, že se hodně změnil, ale ti, co ho skutečně dlouho znali, museli
konstatovat, že se nezměnil ani za mák.
Polovina objemu celkového počtu násilných činů jde na účet
psychopatů.
Psychopati jsou 25% vězňů a na svědomí mají polovinu trestných
činů.
Psychopat není blázen, ví co je dobré a co zlé. Vykazuje
nedostatečnou hloubku emocí, to z nich může udělat nebezpečné zabijáky. To
je podstata psychopatie – postižení se nedovedou vcítit do ostatních lidí. Buď
se řídí zákony, aby neměli problémy nebo se chovají, jakoby se zákony
nevztahovali na ně.
Jsou silně egoističtí a narcističtí. Megalomany najdeme ve všech
spol. třídách, zvláštní kategorie jsou psychopati v oblecích, typ, kterému
odpovídal Norman Gates z amerického psycha. Úspěšný, ale bez citu.
Průmysloví psychopati a subkriminální psychopati jsou nebezpeční přírodě - a to
se přitom stále říká, že bychom měli dbát na své životní prostředí, to bychom
je museli pozabíjet.
Průmyslový psychopat stoupá po řebříčku, aby se stal magnátem.
Mohou vybudovat velká impéria, ale přitom ublíží spoustě lidí. Přesvědčiví
psychopati napálí skoro každého.
Všichni se rodíme s vědomím, ale nevíme, co to je sáhnout si
na horkou plotnu. Zrovna tak soucit a empatii se učíme v útlém věku.
Psychopat je výborný herec, dokáží číst v lidských tvářích, i když mluví o
sobě, neustále sledují výraz a odpovědi naslouchajícího, okamžitě změní způsob
hovoru, jen aby přesvědčil. Dokáže se v řeči přizpůsobit komukoliv, ale nedokáže
se přizpůsobit společnosti. V Americe mají psychopati větší kouzlo.
Kanadští psychopati jsou extrovertnější, podlézavější, dovedou se rychleji
zalíbit.
Mnoho lidí, kteří věří v moc dobra, řeknou, dobře, s psychopatem
bylo špatně nakládáno, to je problém, který můžeme vyřešit v dospělosti,
koupíme jim štěňátko a budou poslouchat hudbu, ale já s tím nesouhlasím,
nic jim nepomůže, je to plýtvání časem. Něco u psychopatů nefunguje tak jak má.
Je to porucha vrozená? Nebo získaná? Člověk se ptá, kde se stala chyba?
Psychopat je násilné monstrum. Kdybyste byli vědci a chtěli byste psychopata
vychovat z normálního dítěte, tak neuspějete, protože psychopatie není
ovlivňováno prostředím.
Jiní ale tvrdí, že zážitky z dětství mohou způsobit
psychopatii. Jestli je člověk v dětském věku deprimován, chová se jinak,
ale to nestačí. Podívejte se na děti, které jsou zneužívány, ale nemění se
v psychopatické osobnosti, je tu něco dědičného, je to kombinace genů, která
nefunguje správně. Ale neznamená to, že když byl otec psychopat, tak jste také
psychopati. Děti nemůžeme diagnostikovat jako psychopaty, i když mohou být
například narušené, komplikované atd..
V Británii lékařská etika zakazuje diagnostikovat psychopatii
u dětí mladších 8 let. Je to složitá spleť genetických, sociálních procesů. Na
základně získaných výsledků jsem přesvědčen, že násilné psychopatické chování
má biologický původ, je to špatná funkce mozku, která je vidět i na tomografu.
V mozku normální osoby vidíme značnou aktivitu, v mozku
psychopatickém je aktivity méně. Jsou zde značné rozdíly.
Zajímá nás, kdy jsou které části mozku aktivovány a které části
mozku jsou aktivovány, když se díváme na něco silně emotivního. Psychopati
nemají aktivované určité části mozku, na rozdíl od ostatních. Amygdala je
součást limbického systému, je pod částí spánkového laloku a je odpovědná za
vnik emocí. Například, když vidíte smutnou lidskou tvář začne amygdala u
normálních lidí pracovat jinak než u psychopatů. Rozdíl je také v práci čelních laloků.
Čelní laloky regulují chování, jsou něco jako záchranná brzda, mechanismus
omezující naše chování. Je možné, že existuje spojení mezi čelními laloky a
amygdalou. Pokud amygdala nefunguje správně, má dlouhodobý negativní vliv na funkci
čelních laloků. Současný výzkum přináší možnost léčby psychopatů, menšiny,
která ale působí společnosti obrovské škody. To ale bude ještě dlouho narážet
na silné problémy. Ale už dnes by bylo možné snížit riziko, které psychopati
pro společnost představují. Možná není daleko k objevu léků.
Existují dva pohledy na tento problém. První říká, nesmíme měnit
buňku a nesmíme do ní zasahovat. Jiný pohled na věc říká, psychopati působí
takové problémy, že řešení se musí prosadit, i když bude jakkoliv radikální. Je
například možné, že kdyby se potlačily projevy psychopatie u většiny lidí,
nespatřily by světlo světa ani takové pořady jako je talentmánie na nově nebo
česko slovensko má talent na primě…a pán, který si o sobě myslí, že je papež,
by někde tiše seděl v gumové cele…
Raven (první a druhý zleva) a jeho fotografie
A+R
----------------------------
konec