Bazar –
starší novinky
---------------------------------------------------------
Krásná perníkářka
Monica Star
Občas nezaškodí,
obzvláště pro novináře, podívat se na věci z druhé strany. A nejen
podívat, ale prakticky vyzkoušet. Popíši vám odvrácenou tvář pouťových stánků.
Jak probíhá málo vyhledávaná a tudíž i málo sledovaná práce stánkařů? Co
prožívají mladé slečny, když si na pouti přivydělávají prodáváním perníkových
srdíček a jiných sladkostí? Jak krásná a sladká práce to musí být... Skutečně?
Praktická zkušenost nezaškodí. Vybrala jsme si firmu mladých manželů
Růžičkových, kteří perník a cukroví sami pečou a potom objíždějí poutní místa,
kde mezi střelnicemi, vietnamskými obchodníky s oblečením, kolotoči a
jinými atrakcemi zvedajícími adrenalin v krvi a žaludek v břišní
dutině, prodávají své pekařské výtvory. Pro své stánky zoufale sháněli pomocné
síly a tak jsem se rozhodla jet s nimi na víkend a aktivně se zúčastnit
tradičních poutních radovánek. Luhačovice jsou krásné město a s mladými
manželi by mohla být zábava. Bohužel se mnou jednali jako s malým frackem.
S paní Veronikou se ještě dalo rozumně pobavit, ale její manžel, říkejme
mu třeba Jan, mi byl povahově (a podle dojmů ostatních brigádnic nejen mně)
velice nepříjemný. Přistupme ale od subjektivního hodnocení k faktům. První
večer byl celkem v pohodě, i když už bylo jasné, že jsme si my, mladé
prodavačky, s našimi zaměstnavateli nepadly do noty. Šéfové rozhodli, že
budeme spát v jejich poměrně velkém autě. Proč ne? Ale pan Jan se rozhodl,
že nám klíče od auta nepůjčí, a jelikož jsme spaly přímo uprostřed
Luhačovického náměstí, kde se z mnoha hospod ozýval hlahol alkoholem
opojených spoluobčanů, nemohl nás nechat odemčené. Tak nás tedy v autě zamkl, i
přes tiché protesty nás, vyplašených děvčat. Na záchod jsme si prý měly dojít
předtím. Nebral v úvahu, že pohlavně dospělá děvčata mohou mít ženské
záležitosti (a jedna je skutečně měla), ani že předem neupozorněny jsme
v restauraci vypily mnoho močopudných nápojů. Dokonce se nás ani nezeptal,
jestli nejsme nachlazené (i když to bylo v letním měsíci – nevzal
v úvahu ani chronická onemocnění ledvin a močového měchýře, které
postiženého nutí konat potřebu častěji než zdravé lidi – naštěstí žádná
z nás nic takového neměla. Stejně tak ale nebral v úvahu, že by se
s autem mohlo něco stát, například mohl vypuknout požár... A jak bychom se
dostávaly ven? Zjistili jsme, že snadno. Konzumace močopudných nápojů se
projevila pozdě v noci. Přišlo nám humánnější dojít si na záchod, než mu
pomočit auto zevnitř. Stáhli jsme okénko, (naštěstí neměl v autě alarm a
nechtěl tedy po nás, abychom bez pohnutí ležely, mohly jsme se hýbat) a vylezly
jsme ven. Pan Jan, který se bavil v hospodě a ještě nespal, ačkoli nás
zahnal, jako malé děti, brzy spát, abychom byly příští den čilé) nás viděl a
přiběhl, co se děje. Neskrýval svou podrážděnost, ano, dalo by se říct, že byl
dost naštvaný, protože se s námi ještě musel zdržovat. Trousil sarkastické
poznámky, které ale byly horší než nadávky. Naši potřebu močit nějak nepochopil
a znovu nás zamkl v autě. A to jsem si myslela, že otrokářství bylo dávno
zrušeno!!! Ráno nám nedali příliš času na hygienu, natož na snídani, stále nám
zdůrazňovali, jak pospíchají. Každá z nás si postavila svůj vlastní
stánek, u něhož musela stát od brzkého rána do pozdního večera bez pauzy na
jídlo, na pití, na čůrání. Nejenže jsme celý den, tedy doslova 12 hodin, stály
na nohou, což je pro ženu ze zdravotního hlediska nepřípustné (pro muže ostatně
taky), ale nemohly jsme konat ani základní lidské potřeby. Růžičkovi měli
zřejmě dojem, že si najali roboty. Prodávající stroje, které se na noc zamknou
do auta a které jsou k mání za 1400,- Kč. Manželé měli jeden stánek
dohromady, mohli tedy kdykoli odejít vykonat potřebu, koupit si něco
k jídlu a pití nebo si chvilku odpočinout od práce. My jsme odejít
nemohly, neboť bychom nechaly zboží a kasu napospas lidem. Neměly jsme žádnou
židli, Růžičkovi měli dvě a ještě nás stíhali obcházet a kontrolovat, ubohé
nevolňíčky, jestli správně nabízíme zboží a usmíváme se na lidi. Přitom
reptali, že málo nabízíme. Čekala jsem, kdy nám vyčtou, že nenabízíme i sebe,
aby si nás vilní pánové mohli koupit místo perníkového srdce. Na druhou stranu
jsem jim občas mohla jejich stánek vnutit na pár minut do péče, abych si
odběhla na záchod. Jejich udiveným a ironickým pohledům jsem nevěnovala
pozornost. Díky tomu se v jejich hlavách zrodilo přesvědčení, že jsem
rozmazlený spratek, který podkopává jejich autoritu a nechce pracovat, takže mi
strhli prémie (asi stovku), které nám slíbili, když nám práce půjde od ruky.
Kamarádka, která si ze strachu celý den ani jednou neodskočila (a strach byl
celkem oprávněný, byly jsme samotné holky bez prostředků s bezmála
otrokářskými zaměstnavateli v cizím městě), prémii dostala. Večer nás opět
bez milosti zavřeli do auta, kde jsme, vystrašené, držely obsah svých měchýřů
do rána. Celou dobu jsme tam byly bez jídla, u stánku jsme měly jen nezdravé
sladkosti, vodu jsme si naštěstí vzaly sebou. Ale abych jim přece jenom něco
málo přičetla k dobru, nechtěli po nás peníze za snědené cukrovinky, i
když je pravda, že jich nebylo mnoho. Celý den v horku nemáte chuť se
krmit přeslazeným žužu. Jejich příbuzný, Petr Růžička, měl stánek hned vedle,
kde prodával jeden kluk. Dala jsem se s ním do řeči a on mi sdělil, že
jeho zaměstnavatel se chová docela kamarádsky, do auta ho nezamyká, půčil mu
klíče a dokonce se spolu bavili skoro až do rána v hospodě. No není divu,
že manželé Růžičkovi se potýkají s nedostatkem „spolupracovníků“. Naši
rodiče byli upřímně zděšeni, když jsme jim to později vyprávěly. Dnes už bych
si to nenechala líbit, nechala bych stánek stánkem a hned jela domů, ať tam
prodává, kdo chce. Radím mladým holkám, aby si nenechaly vnutit roli levné
pracovní síly nebo roli naivní holčičky, co se neumí bránit nebo ještě hůř –
roli pracovního stroje a nenechaly se ovlivnit někým, kdo se tváří jako
autorita a omezováním základních
biologických potřeb budou vážně ohrožovat jejich zdraví. Otázka je, proč
se tolik hlídají velké podniky, kde pracují dospělí lidé, ale nehlídají se a
nekontrolují pochybní stánkaři, kteří si myslí, že když umí upéct perník a svým
brigádníkům za jejich práci něco zaplatí, že s nimi mohou jednat jako
s otroky? Při cestě domů z nich vylezlo, že s málokterou holkou
- brigádnicí si rozuměli, jen s jedinou, která byla ochotná stát u stánku
na jedné z největších poutí v České republice, na hoře Říp, nejen
celý den, ale i celou noc a radovala se, kolik toho prodala. Jak obdivuhodná
píle a obětavost pro manžele Růžičkovi. Jinak i zde zřejmě platí známé nomen
omen Růžička – perník zdobený růžičkami.
P.S.:
Také se vám někdy stalo, že vás někdo požádal o drobné na telefon,
že si nutně potřebuje zavolat? Když jsem jako trošku větší holčička jela poprvé
sama do Prahy, přistoupil ke mně statný muž středního věku v ošklivých
hadrech a požádal mě o 16 korun na telefon, že je to nutné. Nebo ať mu půjčím
svůj mobilní telefon. Mobil jsme mu rozhodně odmítla dát, ale rozuměla jsem mu,
že potřebuje pouze 6 korun. Možná jsem mu rozuměla dobře a později to změnil,
ale těch šest korun jsem mu dala. On ale řekl, že potřebuje šestnáct, tak jsem
mu, ještě dětsky naivní, řekla, že mám jen dvacku a ať mi vrátí těch šest a
jestli nemá zpátky čtyři koruny. Ano, správně tušíte, co se stalo, odešel
s dvaceti šesti korunami. Zdá se, že stejný trik je oblíbený neustále.
Společně s kamarádkou nás zastavila mladá holka s vlasy obarvenými
načerveno nebo na zrzavo nebo jaká to měla být barva, střiženými na mikádo a
oblečená ve sportovním docela slušném oblečení a na zádech měla školní batoh. A
s bohorovným klidem nás požádala, jestli bychom jí mohli dát patnáct korun.
Odmítly jsme a chtěly pokračovat v cestě, když začala kvičet a krabatit
obličej (předstírat pláč). Jestli jí alespoň nepůjčíme mobil, že si hrozně
nutně potřebuje zavolat. Já řekla ne a šla jsem, ona však odchytla mou
kamarádku, které se jí sželelo a patnáct korun jí dala a trošku naštvaně jí
řekla, ať už po nás nic víc nechce. Holka se bez poděkování rychle vzdálila.
Hned druhý den jsem šla tou samou ulicí a přišla ke mně znovu – nejdříve si,
naprosto klidně řekla, tentokrát o dvacet korun. A už chtěla opět předstírat
pláč bez slz a hrát mi divadlo, protože u mě žádnou ochotu neviděla. Řekla jsem
jí se smíchem, že už jsme jí včera dali patnáct a ať jde do… Feťačka? Nevím,
mohu se jen domnívat. Nebo žebrala prachy na cigarety, na které jí doma
nepřispívali? Každopádně je to jen varování, protože mladá, dobře oblečená
studentka, předstírající hysterickou touhu zavolat si, by asi mnoho lidí
oklamala. Takže rčení „ptáka poznáš podle peří“ zde neplatí. Žebráka a zloděje
podle oblečení nepoznáš.
poznámka
V Praze je
několik takových „vyzkoušených“ lokalit, kde se s podobnými případy často
setkáte, bývá to u stanic metra, na Jungmannově náměstí, kolem Václaváku, u
Staroměstkého náměstí, tam se mezi sebou do krve bijí gangy žebráků a
pouličních vyděračů – na koho tam samozřejmě nikdy nenarazíte, jsou poliši, ti
vám zrovna budou dávat pokutu za stání u chodníku… že by snad korupce?? Chce to
jen vyjít do ulic a dívat se otevřenýma očima…
----------------------
Nadějná, nezávislá, investigativní novinářka
Monica Star pro nás připravila svěží úvahu na lehce feministické téma.
Charlotte
Brontëová – Jana Eyrová
1816 – 1855
Historické pozadí:
Počátek 19. století
v Evropě byl poznamenán Velkou francouzskou revolucí, která na konci 18.
století svrhla ve Francii monarchii. Napoleonské války obnovily nepřátelství
mezi Anglií a Francií. V Anglii probíhala průmyslová revoluce a
přesídlování do měst. Rostl počet obyvatel, města byla přelidněná a s tím
rostla nezaměstnanost. Práce v továrnách se mechanizovala, omezovala se
potřeba lidského faktoru. Díky technickým vynálezům bohatla střední třída,
zatímco dělníci ve městech žili v nelidských podmínkách. Mluví se o
vykořisťování lidí střední třídou. Narůstalo sociální napětí. Ve 20. a 30.
letech 19. století byly přijaty zákony, upravující pracovní dobu dělníků,
zvláště žen a dětí. V umění se jako reakce na průmyslovou industrializaci
objevil útěk do světa fantazie a ideálů. Zrodil se romantismus, který proti
chladnému rozumu stavěl vášnivé city.
Roku 1832 nastoupila
na anglický trůn královna Viktorie a vládla až do konce devatenáctého století (+1901). Toto období bylo pro Anglii
vrcholným. Britské impérium rozšiřovalo své kolonie, čímž získávalo obrovské
bohatství a životní úroveň britských občanů utěšeně rostla. Královna Viktorie
si mohla dovolit podporovat vzdělanost, náboženství a umění. Británie se stala
nejvyspělejší velmocí. V druhé polovině 19. století přišla královna Viktorie
s vyspělou reformou školství, vzdělání bylo uzákoněné jako všeobecně
povinné a bezplatné. Zakládaly se nové univerzity, lidé se vzdělávali a vyšší
životní úroveň s sebou přinesla poptávku po lepším zboží, což vedlo
k dalšímu zvýšení výroby, kterému začaly až v sedmdesátých letech
konkurovat Německo a Spojené Státy. Průmyslová výroba potlačila umělecká
řemesla, ale v jiných oborech začalo umění slavit svou zlatou éru.
V architektuře opět přišel ke slovu tajemný gotický sloh a
v literatuře se objevilo mnoho nových prvků, především filozofické úvahy o
smyslu lidské existence a psychoanalytické zpytování vlastního „já“. Vznikly dva důležité nové směry. Prvním byl
kritický realismus, který kritizoval rychlou industrializaci a sociální
problémy s ní spojené. Druhým bylo takzvané umění pro umění, jehož představitelem
se stal Oscar Wilde. Ten znovu oživil romantické příběhy, v nichž si
dovolil vše, co mu bylo příjemné, bez ohledu na morálku. Demokratická epocha
vývoje Velké Británie se nazývá po své osvícené panovnici – doba Viktoriánská.
Do doby umělecké romantiky se narodily sestry a bratr Brontëovy,
budoucí spisovatelky a básnířky a básník. Romantismus oslavoval lidského ducha,
žasl nad přírodou, obdivoval krásné ideály, vyjadřoval nejniternější,
intenzivně prožívané pocity a kladl důraz na podvědomí, fantazii a sny. Člověk
se chápal jako individuální jednotlivec plný citů a vášní. Básníci se
zaměřovali především na vlastní, bouřící se nitro a snažili se splynout se
stejně nepokojnou přírodou. V tomto prostředí začali tvořit svá první díla
sourozenci Brontëovi. Pohrouženi do své fantazie a představivosti popisovali
příběhy obyvatel vymyšlených království Angrie a Gondalu. Cvičením fantazie
trávili své dospívání a připravovali se tak pro spisovatelskou dráhu. Nejstarší
ze tří psavých sester, Charlotte Brontëová publikovala novelu The Green Dwarf (Zelený
skřítek) a poté spolu se svými sestrami sbírku básní. Obojí vydala pod
pseudonymy, novelu jako Wellesley, básně jako Currer Bell. Přestože byla
básnická sbírka velmi neúspěšná, vydávala dál své romány, stejně neúspěšné. Vše
pod pseudonymem Currer Bell, u něhož není jasné, jestli je to jméno mužské nebo
ženské. Roku 1847 přišla Charlotte se svým románem Jane Eyre (Jana Eyrová).
Silně autobiografický román získal velký úspěch u kritiky, čtenářů i u kolegů
spisovatelů. Šťastná Charlotte se přestěhovala do Londýna, odhalila svou pravou
identitu a hned se začala pohybovat ve vznešenějším prostředí a přátelit se
s významnými literárními autory. Jana Eyrová je na svou dobu pokrokový
román, už to není čistý romantismus, obsahuje spoustu realistických prvků, například
kritiku společnosti. Dalo by se říct, že Charlotte Brontëová byla autorkou na
pomezí romantismu a realismu. Rychlá industrializace přinesla velké rozdíly
mezi vlastníky kapitálu a pracujícími, mezilidské vztahy začaly být závislé na
penězích. Tato skutečnost už nebyla příliš romantická, vznikal kritický
realismus, který nastavoval nové společnosti zrcadlo, popisoval ji věrně, bez
básnických přívlastků a fantazijních příkras. Charlottiným dílem byl okouzlený
jeden z hlavních představitelů kritického realismu/romantismu William
Makepeace Thrackeray, který sarkasticky a satiristicky útočil na „snobské
chování“ vysoké společnosti. Byl to on, kdo termín „snob“ vymyslel. Thrackeray
je spolu s Charlesem Dickensem předním představitelem anglického kritického
realismu. Dickens napsal světoznámé romány Oliver Twist, David Copperfield nebo
Kronika Pickwickova klubu. Při mistrném popisování osudů těch nejchudších
vychází většinou z vlastních zkušeností. Mezi ním a Thrackerayem ale
panovalo velké nepřátelství, dochované v jejich časté korespondenci.
Thrackeray obdivoval Janu Eyrovou natolik, že mu Brontëová
věnovala její druhé vydání a mezi oběma vzniklo přátelství. Přátelství
Brontëovou později pojilo i s další významnou kritickou realistkou
Elizabeth Gaskell. Ta kromě svých sociálních románů o utlačování dělníků
napsala po předčasné smrti své přítelkyně Brontëové její životopis. Brontëová
zemřela roku 1855 podle úmrtního listu na tuberkulózu, ale mohla se nakazit
tyfem od své služebné nebo mohla být těhotná. Ani ne rok před svou smrtí
Charlotte přestala odmítat nabídky k sňatku a provdala se, těhotenství by
tedy časově odpovídalo. Po Janě Eyrové byly publikovány romány Shirley (1849) Villette (1853) a
posmrtně uveřejněný The Professor (1857). I o tyto Charlottiny romány byl velký zájem. Všechny byly
několikrát přeloženy do češtiny. Jejím nejslavnějším dílem však zůstala silně
autobiografická Jana Eyrová. Je to příběh osiřelé, chudé a nehezké dívky, která
je vychovávána zlou tetou. Ona a její děti, hlavně syn Jan ji pořád trápí,
často fyzicky, ale především psychicky. Dokonce ji zavřou do posmrtného pokoje
jejího strýce, z čehož má desetileté děvčátko nervový otřes. Přivolaný
doktor doporučí školu a teta ji ráda pošle do velmi přísné křesťanské školy
v Lowoodu. Zde panují nepřiměřeně přísná pravidla a chudé poměry. Dívky
dostávají málo jíst, trpí zimou, stále se musí učit a modlit, učitelky je
šikanují a dávají jim potupné a bolestivé tresty. Stříhají dívkám vlasy, aby
nepropadaly marnivosti. Tady Brontëová bezpochyby popisovala dívčí školu, kam
byla poslána ona se svými třemi sestrami. Kruté poměry panující v této
škole podlomily zdraví i psychiku Charlotty a díky ní přišla o své dvě starší
sestry Mary a Elizabeth, které zemřely na tuberkulózu. Otřesné zkušenosti
z této drsné školy popsala v Janě Eyrové. Smrt Janiny přítelkyně
Heleny Burnsové na tyfus je zcela jistě ovlivněna smrtí sester autorky. Jana
však školu přečká, neboť po tyfové nákaze dojde ke zlepšení poměrů. Jana vyniká
v učení a když vyroste, stává se na škole učitelkou. Není žádnou
romantickou hrdinkou, má bouřlivou, výbušnou povahu a tak ve škole
v Lowoodu dlouho nevydrží a stane se vzdělanou vychovatelkou schovanky
bohatého a tajemného muže Edwarda Rochestra, malé Adélky. Onen muž se chová
velmi podivně, samozřejmě se do skromné, nenápadné, leč chytré učitelky
zamiluje, stejně jako Jana do něj. Vše by mohlo mít romantický konec, ale na
svatbě vyjde najevo strašné tajemství jejího nastávajícího. Je totiž ženatý a
drží svou šílenou ženu zavřenou ve svém domě. Jana je vyděšená, ale Rochestr se
omlouvá, že byl podveden, rod jeho ženy trpí dědičnou duševní poruchou. Jeho
žena byla už před sňatkem šílená, ale ještě se to neprojevilo. Rodina vše
zatajila, ale brzy po svatbě se duševní choroba začala projevovat. Jana zůstane
věrná svým morálním hodnotám, i když jí to působí duševní muka, protože
Rochestra velmi miluje a odchází z Thornfieldu. Zjišťuje, že lidé, kteří
se jí náhodou ujali, jsou její bratranec a sestřenice. A také, že její strýc,
který zemřel na Madeiře, jí odkázal velké jmění. Její bratranec chce odjet jako
misionář do Indie, pomáhat trpícím lidem. Z čistě praktického hlediska si
chce vzít Janu sebou jako svou manželku. Bůh jí, podle jeho slov, nenadělil
tělesnou krásu, ale duševní a je proto stvořena, aby se stala ženou misionáře.
Jana však odmítá, zjišťuje, že, ač si to její bratranec zprvu nemyslel, je
přece jen stvořena pro lásku. Dozví se, že Thornfield vyhořel, požár založila
šílená manželka Edwarda Rochestra a sama přitom uhořela. Její manžel nechtěl
odejít dříve, než budou všichni v bezpečí, chtěl zachránit i svou ženu, ale
zřítil se na něho trám, přišel o zrak a museli mu amputovat ruku. Jana se
šťastná vrací ke svému Edwardovi, odhodlaná být jeho zrakem a „pravou“ rukou do
konce života. Po pár letech začne Edward trochu vidět, není už tak bezmocný a
uvidí jejich společné dítě. A tak žili šťastně až do nejdelší smrti.
Román je psán
v ichformě, jako by to byl deník zachycující důležité události
v životě Jany Eyrové. Dílo obsahuje prvky gotického románu – působí na
city a emoce a místy vytváří tajemnou až hororovou atmosféru. Zvlášť, když Jana
občas zaslechne na chodbě nelidský smích šílené Berty. Hororový strach vrcholí,
když Berta Janu v noci navštíví. Autorka Janinými ústy popisuje vše realisticky
a syrově. Proto to není už pouhé romantické dílo. Obsahuje zajímavé autorčiny
úvahy o ženské emancipaci nebo o mýtech zidealizovaných dětí – Jana se nám
omlouvá, že vidí svou svěřenkyni realisticky a ne jako výjimečně nadanou žačku.
Zkoumá zraněnou lidskou duši a snaží se v ní objevit vášně a city, které jí
zmítají. Ukazuje lidskou touhu po svobodě, i když je Jana vychovávaná
v prostředí upjatých mravů a přísných pravidel, její duše je divoká a
touží po dobrodružství. Vypadá jako bledý přízrak, ale má výbušnou a prudkou
povahu, kterou schovává pod dobrým vychováním a vystupováním.
Příběh ovlivnil
romantickou literaturu a samotný román byl nejméně třicetkrát zfilmován a
dramaticky zpracován.
---------------------------------------
O tom, že jsou si lidé stojící na opačných stranách barikády
často velmi podobní, svědčí Vánoce v zákopech během První světové války.
První světové válce se říkalo „Velká“, neboť tak krvavá válka ještě nebyla a
nikdo si neuměl představit, že by mohla přijít ještě větší a krvavější.
Zanedlouho však přišla Druhá světová válka s ještě hroznějšími zbraněmi
hromadného ničení – nejděsivější z nich byla atomová bomba – a také
s novou ďábelskou koncepcí o úplném vyhlazení jedné rasy – s holocaustem.
No ale zpátky k té první válce. Roku 1914 Německo a
Rakousko–Uhersko pohltily malé země a získaly spojence pro válku a následné
ovládnutí Evropy. Německá armáda porušila neutralitu Belgie a vydala se přes ni
na Paříž s cílem zmocnit se Francie bleskovou válkou. Anglie pochopila,
jaká hrozba se blíží a přispěchala Francii, svému odvěkému rivalovi na pomoc.
Na řece Marně se strhla bitva, která skončila fiaskem. Na obou stranách fronty
se rychle vybudovaly obranné zákopy a blesková válka se změnila v zákopovou
válku, která se táhla až do roku 1918. Vyžádala si mnoho obětí na životech,
často jen kvůli kousku území. Ale nikam se nepostoupilo, protože obě strany
byly vojensky stejně silné.
Zákopové pásmo začínalo u kanálu La Manche a táhlo se až
k hranicím Švýcarska. Měřilo téměř 700 km. Ostnatý drát odděloval
nepřátelské zákopy, mezi nimiž se táhlo území nikoho, kam nebylo bezpečno
vstupovat. Toto střežené území bylo v některých oblastech široké sotva 30
yardů (yard je o něco málo menší než metr). Život v zákopech byl hrozný.
Střelba z kulometů a děl neustávala ani v noci. K bídným
životním podmínkám přispívalo i počasí, byla hrozná zima, pršelo a sněžilo.
Deštěm trpěli hlavně Britové, jejich zákopy na západě byly neustále zatopené,
díky jejich nízké poloze. Vojáci trpěli omrzlinami, hlavně dolních končetin,
protože se neustále brodili ledovou vodou. Děsivý, monotónní průběh války byl
však najednou přerušen. Na Štědrý den ráno dostali vojáci na obou stranách
balíčky s dárky od svých bližních. Obě strany přestaly jako na povel
bojovat a poklidnou oblohu neporušil jediný záblesk výstřelu. Tolik opěvované
kouzlo Vánoc asi opravdu existuje, neboť nálada na obou stranách začala
stoupat, zpívaly se Vánoční koledy, s pohnutím se vzpomínalo na rodiny a
opuštěný domov. Jak se Štědrý den chýlil k večeru, udělali Němci nečekaný
krok a poslali svým francouzsko-britským nepřátelům čokoládový vánoční dort
(bez arzenu nebo projímadla) s návrhem na přerušení střelby. Dojatí
Britové vřele souhlasili a na oplátku nepřátelům poslali tabák. Na obou
stranách se objevily cedule s nápisy „A Merry Christmas“ a „Frohe Weihnachten“ a pokračovalo se v hlučné zábavě a
zpěvu. Pár Britů dokonce vkročilo na „území nikoho“. Ostatní v napětí
očekávali, co se stane… Němci jim vykročili v ústrety a potřásali si s
„nepřáteli“ rukama. Nadřízení se přihnali naštvaní, co se to děje a chtěli
bratření s protivníkem zabránit. Obě strany však už byly v čilém hovoru,
svorně nadávaly „na zasranou válku“ a rychle se shodly na tom, že už by to mělo
skončit. Velitelům nezbylo, než to akceptovat a přidat se. Domluvili se však,
že nečekané příměří skončí o půlnoci. Německý velitel dokonce litoval, že tento
posvátný okamžik nemohou natočit na kameru, přece jenom to bylo hrubé porušení
rozkazů. Nálada byla čím dál lepší, Němci obdarovali Brity dvěmi sudy piva a
zapřísahali se, že nechtějí nepřítele opít a tím znevýhodnit. Britové je
obdarovali švestkovým koláčem. A oboustranné obdarování se stupňovalo. Vojáci
přinesli na tácku sklenice a připíjeli si navzájem na zdraví, zase se cítili
jako skuteční lidé, co si mohou dopřát luxus a nemusí myslet na válku.
Vyměňovali si adresy a chvíli společně hráli fotbal. O půlnoci se jen neradi
vraceli zpět do svých zákopů. Ale i když mělo opět začít vražedné střílení, byl
i další dny klid. Každá strana čekala, co udělá ta druhá. Dokonce na sebe přes
území nikoho křičeli kamarádské hlášky, například Němci se zeptali, jak Britům
chutná darované pivo, ti odpověděli, že je slabé, ale že jsou za něj vděční. A
tak to pokračovalo dál.
Za pár dní byla válka zase v plném proudu a vánoční akt
přátelství se už neopakoval. Proč se to stalo? Že by Vánoce skutečně byly
svátky klidu a míru? Nebo si je vojáci vzali jako záminku, aby se na chvíli
mohli cítit jako lidé a trochu se pobavit? A nebo to bylo tím, že prostě kluci
ve válce nic neměli proti klukům, co byli v zákopech naproti, jen 30 yardů
od nich? Třeba za tu dobu mezi nimi vzniklo tiché přátelství – všichni na tom
byli stejně, všichni prožívali stejné nebo podobné utrpení, museli poslouchat
rozkazy a trčet za nelidských podmínek v zákopech.
A právě nad tím je docela užitečné se trochu zamyslet – obě
strany dělaly něco, co vlastně nechtěly – tak proč to vlastně dělaly?
V rámci naší akce „učíme se myslet“ přistoupíme k druhému tématu:
Rothschildové a ti druzí…
Už jste někdy uvažovali
o tom, kdo vlastně financuje váš život? Nebo jste si položili filosofickou
otázku, jestli může někdo, kdo je finančně slabší vládnout tomu, kdo je
finančně silnější?
Rothschildové jsou
jednou z nejvýznamnějších finančních dynastií. Původem Židé
z Frankfurtu nad Mohanem, šikovní lichváři, dnes jsou známí
v investičním bankovnictví a vinařství a... V 18. století rozšiřovali
své aktivity po celé Evropě a některým z nich byly uděleny rakouské a
britské šlechtické tituly. Zakladatelem dynastie je Mayer Amsel Rothschild,
který se původně jmenovat Bauer a byl zaměstnán u bankovní rodiny Oppenheimerů
v Hannoveru. Po smrti svého otce Amschela Bauera zdědil jeho obchod ve
frankfurtském ghettu a přijmul jméno Rothschild, podle červeného štítu, který
visel před jeho domem. Jít si půjčit peníze k červenému štítu, znamenalo
jít si půjčit (jak se tenkrát říkalo) k židovi, neboli k lichváři.
Lichvářem se označuje člověk, který vám půjčí peníze, ale chce nesmyslně vysoký
úrok nebo mu musíte dát do zástavy věc, která má mnohonásobně vyšší hodnotu než
peníze, které od něho ve formě půjčky dostanete. Jestli se jedná o obchod,
podvod, vyděračství, mafiánství, využití neštěstí nebo dokonce duševní choroby
člověka, který je ve finanční nouzi, či nemorální jednání, to už necháme na
uvážení laskavého čtenáře. Otázka, čím se liší obratný obchodník od šikovného
manipulátora je dost citlivá. Faktem zůstává, že se Bauer-Rothschild (německy
spíše Rotschild, ale na výsledku to nic nemění) stal vlivným finančníkem.
Oženil se a zplodil pět synů a pět dcer, načež rozšířil své finanční impérium
tím, že své dospělé syny poslal do pěti měst v různých evropských zemích,
aby tam začali lichvařit, čili podnikat ve finančnictví a navzájem se podporovali.
Samozřejmě se v takových případech může stát, že když dva státy mezi sebou
válčí, přičemž jeden je podporován Rothschildem A druhý je financován
Rothschildem B, tak je jasné, kdo má z tohoto druhu podnikání skutečný
zisk. Nicméně v roce 2005 byl M. A. Rothschild označen časopisem Forbes
titulem sedmý nejvlivnější podnikatel všech dob a zakladatel mezinárodního
finančnictví. Samozřejmě, kdybyste měli tolik peněz jako rodina Rothschildů,
tak si v tichosti koupíte všechny noviny, časopisy, televize a rádia (což
zase není taková pálka, jak byste si představovali) a od té dob jste mediálně
v klidu, vaši zaměstnanci by museli trpět sebevražednými záchvaty, aby
něco psali proti vám.
Salomon Mayer
Rothschild založil rakouskou dynastii Rothschildů a byl jedním z hlavních
bankéřů a finančníkem Metternichova režimu. V roce 1822 byl povýšen do
šlechtického stavu a nakoupil obrovské množství pozemků, získal koncesi na
výstavbu Severní dráhy císaře Ferdinanda a stal se také majitelem Vítkovických
železáren. Co asi nevíte – po konci první světové války se rozpadlo
Rakousko-Uhersko a protože většina těžkého a lehkého průmyslu byla
v Čechách, bylo jasné, že práce lidí z českého území držela
ekonomicky nad vodou celé rakousko-uherské monstrum, takže když se to podtrhlo
a sečetlo, dlužilo Rakousko nově vzniklému Československu docela slušnou
vyrovnávací sumu, kterou splácelo mnoho a mnoho let, poslední splátky byly
zaplacené snad až v osmdesátých letech minulého století, takže mnoho lidí,
kteří se divili, z čeho si tady komunisté tak vesele žili a kde vlastně
brali pro svoje zasedací rituály peníze, tak většina peněz nebyla získána ani
náhodou díky manažerskému umění tehdejších vůdců, ale jako reparace
z německy mluvících zemí. Tedy vlastně od Rothschildů…
Nathan Mayer Rothshild
působil jako obchodník s textilem v Manchesteru. V roce 1811
založil v Londýně banku, která funguje dodnes, investoval do britské
Východoindické společnosti a v letech 1813 a 1815 slušně vydělal na
napoleonských válkách, financoval Wellingtonovu britskou armádu ve Španělsku a
Portugalsku, v roce 1818 poskytl pruské vládě velkou půjčku, bavil se
emitováním dluhopisů. Během fatální bitvy u Waterloo se Rothschildům podařil
husarský kousek, protože měli o něco rychlejšího posla, od něhož se dozvěděli o
vítězství Angličanů nad Napoleonem, mohli jednat ve svém duchu. Rozhlásili, že
Napoleon vyhrál, načež britské akcie na burze klesly na minimum, Rothschildové
je všechny skoupili, načež přiběhl udýchaný vládní posel se zprávou o vítězství
– ale to už Británie patřila Rothschildům. Jako kanadský žertík to bylo docela
dobrý. Od té doby Rothschildové fungovali jako nejvýznamnější bankéři
v Evropě, financovali železnice, stavbu Suezského kanálu a zbylo i trochu
času na sběratelství cenných předmětů a filantropii.
Jméno Rothschild se
kupodivu nestalo synonymem pro podvodníka ve velkém, ale je asociováno
s extrémně velkým bohatstvím nebo s okázalým způsobem života. Údajně
díky svému obrovskému bohatství a vlivu vystupují Rothschildové jako hlavní
hrdinové v množství konspirativních teoriích. Americký spisovatel Ezra
Pund je obvinil z toho, že prostřednictvím bankovních domů financovali obě
světové války, aby z nich mohli profitovat. Ezra Pound po válce strávil
třicet let v sanatoriu pro duševně nemocné, takže jak to tak vypadá, si to
asi všechno spíš vymyslel, že jo, kdo by věřil nějakému bláznovi…
Dnes by se dalo říct,
že Rothschildové mají své peníze prakticky ve všech významných podnicích,
v průmyslu, v politice. Jsou tedy tito šikulové vládci světa?
Najde se však dnes i
mnoho hlasů kriticky zaměřených proti dynastii megavlivných světových lichvářů.
Citujeme: Když se píše o Rothschildech, tak většinou jako o
milovnících dobrého vína a vzácných uměleckých předmětů, kteří mají dnes už jen
nepatrný vliv na světové dění. Mediální šum by nás ale neměl překvapit, když si
připomeneme, že už koncem 19. století si Rothschildové koupili zpravodajskou
agenturu Reuters a samozřejmě i další agentury (aby se mezi sebou zbytečně
nehádaly). Dnes už neexistuje médium, na které by neměli vliv. Drží tak, jako
organizovaná skupina, kontrolu nad celým světem, nad Spojenými státy, Velkou
Británií, Evropou… Roku 1770 Mayer Amschel Rothschild plánuje založení
organizace, označené jako Ilumináti. Roku 1791 zakládají pomocí agenta ve vládě
Georgea Washingtona The Bank of the United States. Mají na provoz banky
dvacetiletou smlouvu. 1811 smlouva vyprší a její prodloužení je odmítnuté.
Nathan Rothschild, hlava Bank of England poskytuje půjčky státům v Evropě
a vyhrožuje, že pokud se smlouva neobnoví, ocitnou se Spojené Státy ve válce.
1812, financovaní Rothschildovými penězmi vyhlašují Britové
Spojeným Státům válku.
Kdyby se Spojené Státy zadlužily, musely by se sklonit před
nabídkami Rothschildů.
Podle pravidel, která stanovil umírající Mayer Amschel Rothschild
musí všechny klíčové pozice v rodinném obchodě zastávat pouze členové
rodiny a pouze mužští členové mají nárok na to, aby se podíleli na majetku.
Členové rodiny si měli brát prvního nebo druhého bratrance/sestřenici, aby se
zachoval rodinný majetek, popřípadě se povolila výjimka ve formě svatby
s členy jiných bohatých rodin. Nikdy neměl a nesměl být zveřejněn seznam
rodinných nemovitostí (asi proto, aby se zbytek lidstva nedivil, že živoří na
planetě, která patří Rothschildům).
Roku 1812 se Princ William z Hanau, který svěřil M. A.
Rothschildovi do úschovy tři milióny dolarů, dozvěděl, že je už s nejvyšší
pravděpodobností nikdy nedostane zpátky. Byly investovány do Východoindické
společnosti. Z toho plynuly další čtyři zisky – prodej zlata, prodej
cenných papírů, půjčování peněz, získaných za zlato a poslání zlata do
Portugalska.
Mnoho evropských vlád mělo dluh u Rothschildů, jeden
z vlivných, který před tím varoval byl ruský car. Ilumináti se poprvé
pokusili převzít kontrolu nad celým světem. Nad Anglií už zvítězili, Nathan
Mayer Rothschild prohlásil: Nezajímá mě, která babka je posazená na anglický
trůn, aby vládla říši, nad kterou slunce nikdy nezapadá. Muž, který kontroluje
oběh peněz v Británii a v celém Britském impériu, kontroluje celé
Britské impérium. A oběh peněz v Britském impériu kontroluji já.“
1816 je výsada pro Bank of the United States prodloužená na
dalších 20 let. Stalo se tak díky války Británie proti Americe, která stála
životy tisíců Britů a Američanů.
1818 kupují Rothschildovi agenti obrovské částky, které jsou ve
francouzských dluhopisech (po drtivé porážce u Waterloo), potom je najednou
dávají na trh, čímž jejich hodnota prudce klesá a Francie se ocitá ve finanční
panice. A opět pomáhají spolehliví Rothschildové (Francii od přebytečných
financí).
1822 rakouský císař uděluje pěti Rothschildům (bratrům) titul
baronů.
1827 sir Walter Scott píše ve svém Životě Napoleóna, že
Francouzská revoluce byla naplánovaná Ilumináty a financovaná evropskými
lichváři.
1828 se stává sedmým prezidentem USA Andrew Jackson. Jeho sloganem
bylo: „Ať vládne lid!“ a dále dodával: „Pokud má Kongres podle Ústavy právo
vydávat papírové peníze, bylo mu to dané proto, aby ho používal a ne, aby ho
dále uděloval jednotlivcům nebo korporacím.“ Na adresu bankéřů občas prohodil:
„Jste brloh zmijí. Mám v úmyslu vaše hnízdo vypálit a s mocí Boží ho
také vypálím!“
Jackson vetoval novou smlouvu pro banku Biddle, banku zrušil a
tajemníkovi státní pokladny nařídil, aby zrušil všechny vklady vlády v
soukromých amerických bankách a uložil je do státních bank.
1835 Jackson zaplatil poslední splátku národního dluhu, což byl
jediný okamžik amerických dějin, kdy byl národní dluh zredukovaný na nulu a USA
byly schopné nahromadit přebytek 35 miliónů dolarů, které byly rozdělené mezi
jednotlivé státy. Na prezidenta byl spáchaný pokus o atentát, o kterém později
prohlásil, že tuší, že za tím byla rodina slavných bankéřů.
Rothschildovi získali právo na rťutové doly ve Španělsku. Rtuť se
používá při těžbě zlata a stříbra, takže i zde získali Rothschildovi světový
monopol.
Nicméně se prezidentovi Andrew Jacksonovi podařilo zrušit
Rothschildovu banku v Americe. To trvalo až do roku 1913, kdy
Rothschildové byly opět schopní založit třetí centrální banku ve Spojených
Státech.
Když prezident John Tyler, desátý prezident Spojených Států vetuje
zákon o obnovení výsady pro Bank of the United States, obdrží stovky dopisů
s výhrůžkami, že bude zavražděný.
Andrew Jackson, sedmý prezident USA, napsal ve své závěti, že chce
mít na svém náhrobním kameni nápis „Zabil jsem Banku“, jako odkaz na to, že se
mu podařilo zrušit druhou Rothschildovu centrální banku.
Rothschildova rodina mezitím investuje po celém světě do stavby
železnic.
Když 1849 umírala Gutele Schnaperová, manželka M. A. Rothschilda,
prohlásila: „Kdyby moji synové nechtěli války, tak by žádné nebyly.“
1861 prezident Abraham Lincoln (16. prezident Spojených Států)
kontaktuje Rotschildy, aby získal půjčku na probíhající Americké občanské
války. Rothschildovi souhlasí, ale pod podmínkou, že Lincoln povolí výsadu na
založení další centrální banky Spojených Států a zaplatí lichvářské úroky ve
výši až 36% půjčených peněz. Lincoln nesouhlasí a nechává vytisknout svoje
vlastní peníze.
Malá poznámka – je možné, že po naprintování vlastních peněz bude
muset sáhnout i prezident Obama, protože kdyby si každý desátý občan zítra
usmyslel vybrat si své úspory, tak je během jednoho dne po všech bankách…. Ale
to jen tak na okraj…
1864 prezident Abraham Lincoln poznává ruského cara Alexandra II,
který měl rovněž problémy s rodinou Rothschildů, protože neustále odmítal
jejich soustavné pokusy o založení centrální banky v Rusku. Ruský car
pomáhá Lincolnovi ve válce, posílá část své flotily, aby zakotvila u New Yorku
a část u břehů Kalifornie, dále dává najevo Britům, Francouzům a Španělům, že
Rusko stojí po boku prezidenta Lincolna, který následně vítězí v občanské
válce.
1865 před Kongresem Abraham Lincoln prohlašuje: „Mám dva velké
nepřátele, Jižní armádu před sebou a finanční spolky za sebou. Ta za mnou, je
mým největším nepřítele.“ Krátce nato byl zavražděný.
1875 Rothschildové zasahují do projektu tunelu mezi Francií a
Anglií a snaží se získat hlavní podíl na stavbě Suezského průplavu.
1876 Otto von Bismark prohlásil: Rozdělení Spojených Států do dvou
federací stejné síly bylo rozhodnuté a domluvené už dlouho před občanskou
válkou finančními silami v Evropě. Bankéři se obávali, že když Spojené
Státy zůstanou v jednom celku jako národ, mohou dosáhnout ekonomické a
finanční nezávislosti, která by zmařila snahu bankéřů o nadvládu. Proto vyslali
své lidi, aby využili otázku otroctví k následnému rozkolu mezi dvěmi
částmi Spojených Států.
1881 prezident James A. Garfiel, 20. prezident Spojených Států,
který byl ve funkci 100 dní, prohlásil dva týdny před svým zavražděním:
Kdokoliv kontroluje oběh peněz v naší zemi, je absolutním vládcem
veškerého průmyslu a obchodu… a když si uvědomíte, že celý systém je snadno
kontrolovatelný několika mocnými muži na vrcholu, nemusím snad mluvit o tom,
jak vznikají období inflace a ekonomické krize.
1891 britský dělnický vůdce prohlásí na adresu Rothschildů:
„Tato krev sající banda byla v tomto století příčinou nevýslovného
darebáctví a utrpení v celé Evropě. Svůj ohromný majetek nahromadila díky
podněcování k válkám mezi státy, které mezi sebou nikdy neměli neshody.
Kdekoliv je v Evropě problém, kdekoliv se říší fámy o válce a lidé jsou
vyděšení a mají strach ze změn a z ekonomických kalamit, můžete si být jistí,
že za tím stojí některý z těch křivonosých Rothschildů.“ Podobné komentáře
se Rothschildům moc nelíbily, tak ke konci 19. století koupili zpravodajskou
agenturu Reuters a od té doby mají kontrolu prakticky nad všemi médii.
1913 Rothschildovi zakládají centrální banku v Americe,
Federální Rezervu. Kongresman Charles Lindbergh prohlašuje po přijetí Zákona o
Federální Rezervě, že tento zákon potvrzuje nejgigantičtější trust na světě.
Když prezident podepíše tento zákon, bude legalizovaná neviditelná vláda
peněžní moci… tímto bankovním zákonem je páchaný největší zločin
v dějinách. Je důležité poznamenat, že Federální Rezerva je soukromá
společnost, není federální, ani nemá žádné rezervy. Odhaduje se, že zisky
přesahují 150 miliard dolarů ročně, ale Federální Rezerva nikdy v historii
svoje konta nezveřejnila.
1914 vlastní rodina Rothschildů zpravodajskou agenturu Wolff
v Německu, Reuters v Anglii a Havas ve Francii. Využívají agenturu
Wolff na povzbuzování Němců, aby měli chuť jít do války. Od této chvíle se
málokdy mluví o Rothschildech v médiích, protože už tato média vlastní.
Takže jen občas je o nich zmínka, většinou jako o milovnících vína, umění a
mecenáších dobročinnosti.
1918 klan Rothschildů nařizuje popravu cara Nikolaje II a celé
jeho rodiny v Rusku bolševiky, kteří jsou pod jejich kontrolou. To je odplata
Rothschildů (kromě jiného) za to, že car Alexander II podporoval prezidenta
Abrahama Lincolna v roce 1864.
1926 N. M. Rothschild & Synové financují Společnost
Podzemních Elektrických Drah v Londýně, která má rozhodující podíl na
londýnském systému podzemní přepravy.
1934 jsou
reformované švýcarské bankovní zákony o utajení a stává se zločinem, za který
je možné jít do vězení, když kterýkoliv bankovní úředník poruší bankovní
tajemství. Jsou to přípravy na Rothschildy připravovanou druhou světovou válku,
ve které jako obvykle budou financovat obě válčící strany.
1940 Hansjürgen
Köhler ve své knize píše o Hitlerově babičce, Marii Anně Schickelgruberové, že
byla služkou v sídle Rothschildů. Když rodina barona Rothschilda zjistila,
že je těhotná, tak ji poslali zpátky domů, kde se narodil Alois Hitler, otec
Ády Hitlera…
1948
Rothschildové podplácejí prezidenta Harryho S. Trumana (33. prezidenta
Spojených Států), když mu dávají dva melouny v dolarech na jeho kampaň,
aby uznal Izrael jako suverenní stát.
1963 prezident
John F. Kennedy (35. prezident USA) podepisuje zákon, který vrací vládě
Spojených Států moc vydávat peníze, aniž by to kontrolovala Rothschildova
Federální Rezerva. Chtěl tisknout americké peníze pro Američany, během pár
měsíců je zavražděn a 36. prezident Lyndon B. Johnson tento zákon ruší.
1980 přichází
celosvětový fenomén privatizece. Rothschildovi za ním stojí od samotného
začátku, aby se zmocnili kontroly nad veškerým majetkem na celém světě.
1987 Edmond de
Rothschild zakládá World Conservation Bank, která spravuje dluhy zemí třetího
světa, hlavně tím způsobem, že získává jejich půdu. Rothschildové tak získají
kontrolu nad třetím světem, který představuje 30% povrchu souše na Zemi.
1995 je
pravděpodobné, že Rothschildové kontrolují 80% světových zásob uranu.
Dále jedna
konspirační teorie uvádí:
2001: 11
septembra je Britániou, Amerikou a Izraelom zorganizovaný útok na Svetové
Obchodné Centrum, na príkaz Rothschildovcov, ako zámienka na odstránenie
slobody ľudí po celom svete výmenou za bezpečnosť, presne tak, ako to urobili z
ohňom v budove Reichstagu v Nemecku v 30 rokoch. Útoky použijú tiež na získanie
kontroly nad niekoľkými národmi sveta, ktoré nedovoľujú zriadenie
Rothschildových centrálnych bánk a tak menej ako mesiac po týchto útokoch
americké ozbrojené sily útočia na Afganistan, ktorý je jedným z iba 7 národov,
ktorý ešte nemá Rothschildovcami kontrolovanú centrálnu banku. Týždeň pred
útokmi na WTC je Zim Shipping Company presťahovaná zo svojich kancelárií vo
WTC, porušiac svoj kontrakt a stojac spoločnosť 50 000 dolárov. Nikdy nebol
uvedený žiadny dôvod, ale Zim Shipping je spolovice vlastnený štátom Izrael.
(Rothschildovcami)
2003: Spojené
štáty podnikajú útok na Irak, ktorý je teraz jedným zo šiestich národov, ktorý
nemá Rothschildovcami kontrolovanú centrálnu banku.
2005: 7 júla je
spáchaný bombový útok na Londýnsku sieť metra. Izraelský minister financií,
Benjamin Netanyahu, je v Londýne v čase útokov, aby sa zúčastnil ekonomickej
konferencie v hotely nad stanicou metra, kde sa majú výbuchy odohrať, namiesto
toho však zostáva vo svojej hotelovej izbe, po tom čo je informovaný
pracovníkmi izraelskej tajnej služby, že sa očakávajú útoky. Na celom svete
teraz zostáva už len 5 národov bez Rothschildovcami kontrolovanej centrálnej
banky.
Záver: Americká
a britská spravodajská služba zdokumentovali dôkazy, že Dom Rothschildovcov a
ďalší medzinárodní bankári financovali obe strany vo všetkých vojnách od
Americkej revolúcie. Finančník Haym Solomon, ktorý podporoval patriotov v
priebehu Americkej revolúcie a neskôr požičiaval peniaze Jamesovi Madisonovi,
Thomasovi Jeffersonovi a Jamesovi Monroeovi, bol agentom Rothschildovcov. Ako
som sa už zmienil, počas napoleonských vojen jedna vetva rodiny financovala
Napoleona, zatiaľ čo druhá vetva podporovala Veľkú Britániu, Nemecko a ďalšie
národy.
Rothschildovci
pôsobia v oblasti v srdci Londýna, ktorá je známa ako 'The City'. Leží na
severnom brehu Temže a zaujíma plochu 677 akrov alebo jednej štvorcovej míle (je
tiež známa ako "najbohatšia štvorcová míľa na svete"). Je doslova
stredom finančného sveta. Všetky dôležité britské banky tu majú svoje hlavné
kancelárie, rovnako ako pobočky 385 zahraničných bánk, vrátane 70 zo Spojených
štátov. Môžeme tu nájsť Bank of England, burzu, Lloyd's of London, Baltic
Exchange (námorná preprava), Fleet Street (domov nakladateľských a novinových
akcií), London Commodity Exchange (obchod s kávou, kaučukom, cukrom a vlnou) a
London Metal Exchange.
Od zriadenia
súkromne vlastnenej Bank of England sa 'The City' stalo miestom s posledným
slovom v záležitostiach krajiny, zatiaľ čo ministerský predseda, kabinet a
parlament sa stali len fasádou skutočnej moci. Je známe, že Rothschildovci
stoja za zjednocovaním všetkých národov Európy do jedného politického celku,
Európskej Únie, ktorý je ďalším krokom smerom k jednotnej svetovej vláde.
Tak to je asi
tak všechno, ale je to docela zajímavé a čte se to docela dobře. Logika se
tolik nevzpírá, jako když studujete svědectví lidí, kteří byli unesení
mimozemšťany.
konec