Archiv textů…
Přátelé aminokyselin
Když tak někdy uvažuji nad životem, osudem a
smrtí, přemýšlím často nad jedním člověkem, jehož jméno je Bruce Lee. Stručně –
Bruce Lee se narodil v roce 1940 jako 4. dítě do rodiny Lee Hoi Chuen a
Grace Ho v San Francisku. Rodina se potom odstěhovala do Hong Kongu, což
tehdy byla ještě britská kolonie. Bruce Lee se věnoval bojovým sportům a tanci,
potom využil své americké národnosti a vrátil se do San Franciska. Začal vyučoval
bojové umění, což se nelíbilo čínské menšině. Spory s čínskými velmistry
vyústily v oficiální zápas, který měl rozhodnout, kdo má pravdu.
V případě, že Bruce Lee prohraje, přestane vyučovat nečínské studenty. Lee
během jedné minuty zpráskal svého vyzývatele jako koně, ale nebyl
s výsledkem duelu spokojený, protože mu to podle vlastního názoru trvalo
moc dlouho. Poté vytvořil svůj vlastní styl boje Jeet Kune Do. Při exhibicích
předváděl rychlé kliky na jedné ruce, přičemž se o zem opíral pouze palcem a ukazováčkem.
Ukazoval též úder ze vzdálenosti jednoho palce (one inch punch), kterým srazil
k zemi stojícího chlapa. Dalo by se předpokládat, že s takovými
schopnostmi se musí Bruce Lee snadno dostat jak do televize, tak na filmová
plátna Hollywoodu. Jenomže, jak často, až do omrzení opakuji (a opět to
doporučuji jako heslo na trička) „být nejlepší nestačí“. Nejdříve si Bruce
Leeho všiml kadeřník Jay Sebring, který v té době kadeřil filmové hvězdy a
sjednal Leemu schůzku s filmovým producentem Williamem Dozierem. Dozier
zařídil, aby Bruce Lee dostal roli Kata (s velkým K) v televizním seriálu
The Green Hornet (neplést s Katem, asistentem inspektora Clouseaua
v Růžovém panterovi)…
1. února 1965 se narodil syn Bruce Leeho Brandon
Lee, kterého jste možná viděli v kultovním filmu Vrána, při jehož natáčení
byl nešťastnou náhodou zastřelen (rovněž zajímavý osud a zajímavá
synchronicita).
V době, kdy se natáčel The Green Hornet
ještě nebyla asijská bojová umění tolik známá, ani rozšířená jako dnes, ale už
tenkrát je obestíralo zvláštní tajemství. Bruce Lee se díky bojovým scénám,
které často sám navrhoval, stal pro mnohé diváky hvězdou, i když byl stále ve
vedlejší roli. Po 26. díle seriál skončil a Bruce Lee se pustil (podobně jako
jiné začínající filmové hvězdy, ano správně, například Stalone…) do psaní
vlastního scénáře. Napadlo ho, že by bylo zajímavé natočit televizní seriál o
mnichovi, který se vyzná v kung-fu a potuluje se americkým západem. Škoda,
přeškoda, že k tomu nedošlo, mohl to být jeden z nejzajímavějších
televizních seriálů, který Amerika vyprodukovala nebo lépe řečeno, konečně to
mohl být zajímavý seriál, který kdy Amerika vyprodukovala, ale televizní a
filmoví producenti sice použili Leeův námět na Legendu Kung-fu pokračuje, ale
hlavní roli svěřili Davidu Carradinemu s odůvodněním, že američtí diváci
nejsou zvědaví na herce s čínským ksichtem. Ano, David Carradine je ten
herec, kterého známe jako hlavního padoucha z filmu Kill Bill od Qunetina
Tarantina. Není to tak dávno, co ho našli oběšeného ve skříni, jak už jsem o
tom psal, představte si, že se prohrabujete v šatníku, tady visí Armani a
Versace, hned vedle visí Carradine…
Samozřejmě, že rozhodnutí amerických televizních
producentů by zvedlo mandle i mrtvýmu, což Bruce Lee ještě nebyl. Rozhodl se
zkusit filmovou kariéru v Hong Kongu. Tam měl zpočátku rovněž potíže, jeden
režisér si stěžoval, že není v bojových scénách tak hbitý, jak by měl být,
ale sláva ze seriálové postavy Kata stačila k tomu, že Bruce zůstal a
producent vyměnil režiséra. V Hong Kongu natočil Bruce Lee film Fist of
Fury, z něhož se stal světový trhák. Potom napsal Bruce Lee scénář
k filmu The Way of the Dragon, na kterém se, až překvapivě najednou chtěli
podílet hollywoodští Warner Brothers. Byl to tehdy první americko-hongkongský
film. Týden před uvedením do kin Bruce Lee náhle zemřel. Svým způsobem vyhrál
svůj boji proti americké xenofobii, stal se slavným a tiše odešel.
Dovolím si lehce zacitovat:
On
July 20th 1973, Lee was due to have lunch with former James Bond actor George
Lazenby, with whom he intended to make a film. However, Lee never turned up for
the lunch, and when Lazenby and Lee's agent went to his hotel room, they found
him dead. He was interred in Seattle's Lake View Cemetery. Although there have
been a several rumors in concerning the cause of death, the official cause of
death was recorded as the result an allergic reaction to an analgesic he took.
Although he made only a handful of films and television appearances in
his adulthood, Bruce Lee has become an iconic figure in movies
as a personification of a small man who became the epitome of physical
perfection and invincibility in personal combat. His fame also sparked the
first major surge of interest in Chinese martial arts in the West.
A zpátky do řepákovštiny:
Oficiální příčina smrti byl mozkový edém. Lee
byl v Hong Kongu, měl naplánované pracovní schůzky a po večeři si
stěžoval, že ho bolí hlava. Herečka Ting Pei, s níž měl hrát, mu dala
prášek proti bolesti hlavy, Lee si šel na pokoj odpočinout a za chvíli ho našli
tuhého. Byl mrtvý dříve, než ho sanitka dovezla do nemocnice. Existují i
mystické verze jeho úmrtí, například pomsta čínské mafie za to, že prozrazoval
tajné umění kung-fu západním ňoumům. Pokud si vzpomenete na vzteklého mistra
kung-fu Paj-Meje z Tarantinova Kill Billa, jistě vám v paměti uvízl i
tajemný úder pěti prstů a puklého srdce, nejstrašlivější to úder
v dějinách bojových umění. Je to takzvaný „dotek smrti“, dim-mak, který
funguje podobně jako „one inch punch“, ale následky se mohou projevit až po
týdnech. Nebo i měsících… i s tímto hrůzyplným úderem byla smrt Brucee
Leeho spojována… no skutečnost byla asi daleko prozaičtější, i když o ní zatím
nikdo nemluvil. Což nyní změním. Bruce Lee byl člověk, který byl posedlý
výkonem, silou a rychlostí. Trénoval v době, kdy se v bolestech
rodila kulturistika, vedle níž se začaly objevovat školy bojových umění,
martial arts. Každý chtěl být mistrem na zabíjení jedním úderem. Začínala se
objevovat první fitka a vyzáblí obchodníci a bledí manažeři, kteří se sami i
nadále drželi svých klasických bifteků při business obědech, přemýšleli
jaké potravinové a výživové hrůzy by se daly hodit na trh. Z toho vznikly
proteinové nápoje a doplňky zdravé výživy od vitamínů až po antioxidanty. Do
potravinových dopňků (prý pro správnou výživu… právě umírám smíchem…) se často
dostávaly látky, které na krátkou dobu sice způsobily zvýšení fyzického výkonu
(anabolické steroidy), ale při delším užívání vedly ke kolapsu oběhového
systému a k osteoporóze. Zdravě dnes žije skoro každý, což potvrzují i
statistiky - nejčastěji se umírá na selhání oběhového systému (mladý, nadějný
fotbalový útočník se chystá dát gól a přitom umře) a většina lidí už po třicítce
má osteoporózu. Bruce Lee každý den tvrdě trénoval a přitom se ládoval litry
proteinů a výživových doplňků. Dokonce tento způsob výživy propagoval. Dá se
tudíž předpokládat, že narušil svůj oběhový systém a stavbu kostí, což ho
nakonec stálo život. Podobně se to podařilo také Arnoldu Schwarzeneggerovi –
ten naštěstí zavčasu přestal trénovat a stařecky seschnul, což ho asi paradoxně
zachránilo před potupnou smrtí. U stále ještě jakž takž trénujícího Sylvestra
Staloneho se dá předpokládat, že se nějaký ten kolaps ještě dostaví. Vzpomeňme
i na prezidenta Spojených Států Jacka Kennedyho, kterého ještě těsně před smrtí
každý vnímal jako zdravého, mladého, bezmála sportovně založeného muže. Přitom
fungoval pouze díky práškům, sedativům, různým povzbuzovadlům a možná i drogám.
Kdyby v listopadu 1963 přežil návštěvu Dallasu, tak by asi stejně do
konce roku 1964 odstoupil ze zdravotních důvodů nebo by nepřežil první
dovolenou. Při své osudové, poslední jízdě byl sešněrovaný v korzetu, aby
vůbec mohl zpříma sedět, proto se po první ráně nesesunul dopředu (mohl si tak
zachránit život) a teprve druhá, popřípadě třetí rána ho zabila.
Z osudového hlediska je to všechno
zvláštní. Bruce Lee byl první, průlomový, stala se z něho legenda, ikona,
v našich myslích se usadil jako hrdina, bojovník, mistr a filmový herec.
Přitom těch filmů moc nenatočil a to, co natočil, jsou z hlediska
filmového umění sračky, výstižnější slovo neexistuje. Myslím si, že jeho
jedinečnou životní příležitostí se mohl stát onen nešťastný televizní seriál
Kung-fu, legenda pokračuje, ale jak již jsem řekl, i když budete v něčem
hodně dobří, neřkuli přímo nejlepší, nečekejte od osudu žádnou shovívavost.
Když si do rulety vsadí filantropický nositel Nobelovy ceny a poslední šmejd
z ulice nebo masový vrah, na jehož rukou lpí krev miliónů lidí, budou
jejich šance na výhru (pokud nebude ruleta cinknutá) naprosto stejné. Tak nějak
jsem si vzpomněl i na svého dědu, který kdysi dávno, zamlada, aby pobavil svou
nastávající (později moji babičku) vylezl na střechu a na komíně udělal pomalu,
tahem, stojku na jedné ruce. Studio Warner Brothers na to tenkrát bohužel nijak
nereagovalo, ale moje budoucí babička omdlela, asi nadšením… a kdoví – možná
právě díky té stojce na komínu tady dnes sedím a dumám nad výživovými doplňky a
osudem Bruce Leeho.
Ležatá osmička
Monica.Star@seznam.cz
Nedávno mě začala pobolívat levá strana úst.
„Jak je možné, že selhaly mé osvědčené regenerační techniky? Za to asi může ten
věčný stres,“ pomyslela jsem si. Můj skvělý zubař mě však uklidnil, že mám zoubky
zdravé, jen mi roste zoubek nový, který ještě není vidět, osmička, chcete-li
zub moudrosti. Osmička je odnepaměti považovaná za nejdokonalejší číslo, neboť
nikde nekončí ani nezačíná. Můžeme si ji na papíru obkreslovat libovolně
dlouho, bez jediného přerušení… Proč je však osmička lepší než například nula,
která také nikdy nekončí? Nejdůležitějším symbolem pro všechny starověké
kultury byl kruh - zjednodušený nákres hada (v Číně draka), který se kouše do
ocasu. Říká se mu Uroboros a je to symbol nekonečné obnovy, dokonalé
regenerace. Čínská filozofie rozdělila vnitřek kruhu na dvě poloviny - na část
ženskou a mužskou (jin a jang). Pro zajímavost, mužská část je bílá. Mužská
náboženství byla vždy spojená se Sluncem a se světlem. Žena je vládkyní noci, je
to bohyně Měsíce, symbol života, který vzniká v temnotě. Spojení těchto
dvou vzájemně se doplňujících protikladů znázorňuje právě osmička. Ležatá
osmička je alchymistický symbol nekonečna. Pochází z tantry. Když jsou muž
a žena spojeni a setrvávají takto i několik hodin, proudí jejich těly sexuální
síla, kundalini, vše oživující dračí síla a nejsilnější síla vesmíru. Tato
léčivá energie proudí jejich těly ve tvaru ležaté osmičky. Dva opačné principy
- muž a žena - se přitom stávají jednou bytostí. Dokonalou bytostí. Když muž a
žena dosáhnou harmonie fyzické i psychické, mohou se vzájemně léčit a postupně
dosáhnout nesmrtelnosti. Tajemný symbol ležaté osmičky najdeme na druhé
nejvyšší tarotové kartě – kartě Mága, která úzce souvisí s kartou Blázna, kartou
Extáze, které můžeme dosáhnout, pokud jsme harmonickou bytostí se správně
fungující sexualitou. Druhou tarotovou kartou, která obsahuje symbol ležaté
osmičky, je XI. Velké Arkány - karta Síly. Představuje životní sílu, kterou
můžeme nazvat též sexuální nebo dračí (hadí) silou, čili kundalini.
No a světe, div se, když můj osmý, dosud
skrytý zub zrentgenovali, byl naležato. Mám v puse ležatou osmičku.
Takže i když jako zub je a bude nefunkční, tak jako znamení probuzené sexuální
energie a čarovné moci je neocenitelný. Když v Kladivu na čarodějnice nebo
správněji Kladivu čarodějnic, hledali ďábelští inkvizitoři čarodějnická
znamení, prohlíželi těla zajatých žen a hledali různé bradavice nebo pihy. Ale
hledat takové znamení by je určitě nenapadlo.
S Y M B O L Y
Monica Star
Obrazy a sochy
starých mistrů jsou plné tajemných symbolů, o nichž dnes už mnozí lidé ani
nevědí, co vlastně znamenají. Pro studium jakéhokoliv uměleckého díla, které
obsahuje někdy zjevnou, někdy utajenou symboliku, je dobré znát dobu, kdy dílo
vznikalo. Běžně se totiž stávalo a stále se to stává, že se význam určitého
symbolu v průběhu času mění, až se mnohokrát zdánlivě paradoxně otočí o
180 stupňů. Jedna ze základních pouček čínského filosofického systému I-Ting to
však konstatuje bez sebemenšího zaváhání: všechno se v průběhu času mění a
všechno se dříve nebo později změní ve svůj opak. V bibli je symbolem
stoosmdesátistupňových změn svatý Pavel, původně farizej, pronásledující
křesťany, později zapřísáhlý křesťan, který je snad ještě horlivější než
samotný Ježíš.
Typický symbol,
jehož význam se prudce změnil, je svastika, hákový kříž, původně znamení štěstí
a radosti (Buddha mívá svastiky na rukou a nohou, jihoameričtí Indiáni zdobí
svastikami své kánoe, je to něco jako amulet a talisman). Dát si dnes, kdekoliv
v Evropě, svastiku na čepici nebo si ji pověsit na krk, by znamenalo
koledovat si o udání a zadržení.
Druhým, leč
mírnějším symbolem, jehož význam se v průběhu času změnil, je sova. Pokud
uvidíte helénskou sochu bohyně moudrosti Athény, nepřekvapí vás, že bude mít u
nohou sovu. Tehdy, tak jako dnes, byla sova považována za symbol moudrosti.
V křesťanství se ale její význam změnil. Sova je noční pták, byl to tedy
symbol temnoty, stejně jako netopýr nebo žába. Kdybyste byli zobrazeni na
barokním obraze, určitě by vás nepotěšilo, kdyby vám na klobouku seděla sova.
Temnota, kterou křesťanská sova symbolizovala, znamenala zatmění mozku, tedy
hloupost, nevědomost. Aby byl symbol hlouposti doveden k dokonalosti, mohl
mít postižený ještě tvář prasete. Temnota v křesťanství byla něco
špatného, byl to opak světla, tedy i sova znamenala nemravnost, chlípnost, či
vilné návrhy, padající v temném zákoutí.
Symbolem řecké
bohyně krásy Afrodíté byla růže. Znamenala vášeň, touhu, tělesnou lásku.
V křesťanství se růže stala symbolem neposkvrněné Panny Marie.
V gotice seděla často Madona s dítětem v růžovém keři. Pokud
měla růže trny, bylo to předznamenání bolesti Panny Marie nad utrpením svého
syna. Pokud byly růže bez trnů, znamenaly čistotu Panny Marie.
Křesťanská díla
jsou protkána všemožnými symbolickými výjevy. Každý světec má svůj symbol, svůj
atribut, se kterým byl zobrazován. Atribut často upozorňoval na způsob
mučednické smrti světce. Například u sv. Kateřiny je to kolo a meč. Svatá
Kateřina měla být vpletena do kola a tak usmrcena, do kola však udeřil blesk a
kolo shořelo. Zvolili tedy popravu mečem. Všeobecným symbolem křesťanských
mučedníků je palmová ratolest. Často bývá zobrazen anděl, letící z nebe a
podávající palmovou ratolest ještě trpícímu světci. Atributy mohly, kromě
mučednictví, odkazovat na práci světce. Známými jsou klíče sv. Petra, strážce
nebeské brány.
Píseň písní,
milostné dílo, připisované hebrejskému králi Šalamounovi, se pro svou lehce
erotickou tématiku málem nedostalo do Bible. Na koncilu, kde se rokovalo, je-li
vhodné zařadit Píseň písní jako součást Bible, se nakonec usnesli, že dílo lze
vyložit jako vztah věřícího ke Kristu.
Nejčastějším
motivem čistoty je bílá lilie. Na většině Zvěstování Panně Marii, kde archanděl
Gabriel přináší dívce Marii zvěst o jejím vyvolením Bohem, jí podává bílou
lilii, která předznamenává její neposkvrněné početí. Další zpodobnění
Zvěstování byl hon archanděla Gabriela s loveckým rohem v ústech, který se
třemi psy pronásleduje jednorožce, který se ukryl Panně Marii v klíně. Tři
psi jsou tři základní lidské ctnosti a jednorožec symbolizuje čistotu, protože
podle pověsti je nebo byl jednorožec velmi plaché zvíře. Jediný, kdo ho mohl
zkrotit byla čistá panna. V 16. století byl symbol jednorožce v klíně
Panny Marie zakázán, jelikož roh přece jenom připomínal falus. Dále už tedy ve
Zvěstování jednorožce nenajdeme. Dnes by mohl být jednorožec s vibrátorem
symbolem sex-shopů.
Díky Písni Písní,
kde se mluví o černé pleti dívky, vznikl kult černých svící, i když se dlouhou
dobu myslelo, že černé svíce jsou odvozené od kostelních svící nebo kadidel.
Černé Madony symbolizovaly plodnost. Koneckonců s největší
pravděpodobností jsme všichni vznikli z jedné ženy, pramáti, která zřejmě
pocházela z Afriky.
V baroku
byly oblíbeným tématem alegorie. Některé alegorie je těžké rozluštit, co
vlastně znázorňují. Nejčastěji zobrazovanou alegorií byla alegorie pěti smyslů
– šlo o sluch, čich, chuť, zrak, hmat. Sluch se poznal nejlépe, jelikož osoba,
která měla zobrazovat sluch, držela v ruce nějaký hudební nástroj,
například loutnu nebo triangl. Zrak se často zobrazoval tak, že se postava
dívala do zrcadla nebo měla na nose brýle a něco si skrz ně prohlížela. Chuť
zpodobnil jedlík, pojídající nějaké dobroty nebo piják vína. Pan Čich si čichal
ke květině, nebo to mohl být kuřák dýmky. Možná už bez čichu… Oříškem býval
Hmat. Na jednom obraze klove ženu do prstu papoušek, žena je zde zpodobněním
hmatu.
Časté byly
pastýřské náměty, symbolizující návrat k přírodě a ctnostný život
v chudobě a odhození přepychu. Oproti tomu stála zátiší a krajinomalba
podle akademických malířů nejníže co do hodnoty. Přesto se zátiší, nazývaná
také klidožití, symboly jen hemžila. Nejzobrazovanější byly takzvané symboly
vanitas ukazující na krátkost a pomíjivost života. Typickým symbolem vanitas
byla mýdlová bublina. Z toho vznikl pojem homobula – člověk jako mýdlová
bublina. Ovoce, nad kterým krouží motýli a lezou z něj červi a broučci
bylo rovněž typickým symbolem vanitas. Brzy zralé, brzy shnilé. Stejně jako
květiny, které ve váze voní jen chvíli než uschnou. Tulipán většinou znamenal
přepych, luxus, nebo také bláznovství. Pocházel z Turecka, odkud byl
dovážen do Evropy. Každý chtěl mít doma tulipán, byly málo k dostání a
lidé byli za cibule tulipánů ochotni dát cokoliv. Evropu zachvátila mánie po
tulipánech. Nehorázně předražená pouhopouhá květina často stála lidi celé
jejich jmění. Motýl byl v zátiších symbolem lidské duše. Ořech znamenal
svatého Augustina. Ten viděl v ořechu Krista. Dřevo ořechu symbolizovalo
kříž a plod ořechu byl Kristus sám. Kde se vyskytla myš, tam byl ďábel, podobný
význam měl brouk roháč. Jeho rohy symbolizovaly Rohatého. Papoušek znamenal
neposkvrněné početí Panny Marie, protože se věřilo, že i po namočení zůstávají
papouščí křídla suchá, voda po nich steče. Proto ho vídáme nad miskou
s ovocem, jak hlídá plody ráje - prvotní hřích. Na jiných obrazech, kde
kavalír flirtuje s dámou, je papoušek symbolem erotickým, zvláště když je
v blízkosti vilného pána. V barokní krajinomalbě lidé viděli v listu
na stromě symbol lidského života a řeka jim připomínala plynutí času.
Rozbouřené moře vyjadřovalo drama lásky. Staré rozpadlé chatrče, nad kterými se
zamýšlíte, proč je vlastně někdo maloval, byly symbolem lidské zahálky, která
bude potrestána. V baroku se často zobrazovali řečtí bohové, kteří rovněž
měli svou symboliku. Kdekterá šlechtična se chtěla zobrazit jako Venuše,
nejkrásnější z bohyní. Bůh Saturn (Kronos – Chronos) byl bohem času.
Oblíbená byla
takzvaná žánrová malba, kde se zobrazovaly výjevy z každodenního života.
Oblíbený byl nerovný pár, kde je starý muž a mladá žena nebo ošklivý muž a
krásná žena. Naopak to už bylo zobrazováno méně, asi to nebylo tolik symbolicky
dráždivé. Postava šaška upozorňovala na pobláznění ošklivého muže a měšec na
cíl krásné ženy - chtěla okrást zblázněného muže. Mělo z toho plynout
morální ponaučení. To může koneckonců i dnes – asi donekonečna…
Mezi symboly vanitas, marnosti lidského života patřila také lebka
nebo zhasnutá svíce, ze které ještě stoupá dým nebo jeden a ten samý člověk na
jednom obraze – jednou je mladý, podruhé starý. V krajinomalbě to jsou dva
stromy, jeden velký a listnatý, druhý je mrtvý strom bez listí. Lebka ovšem
také znamená lidského ducha, rozum, vědomí.
V baroku se místo dnešního „házet perly sviním“ říkalo
"házet růže sviním" a na obrazech z té doby můžeme najít
prasátko jak papá růžičku.
U symbolů rozbouřeného moře bývaly „čtenářky dopisů“. Čtenářky
dopisů byly často malovány systémem „obraz v obraze“ - nad čtenářkami visel
na zdi obraz rozbouřeného moře, podle čehož máme poznat, že čtenářky čtou
milostnou korespondenci, protože rozbouřené moře znamenalo rozbouřené city.
Mezi symboly vanitas byly rovněž symboly světské moci (žezlo a
koruna) a církevní moci (berle a papežská mitra), protože jde o úřady, které
nejsou nikomu svěřeny navěky, život je pomíjivý, moc je pomíjivá.
Již jsem naznačila, že bychom při čtení symbolů měli znát kromě
doby, kdy dílo vzniklo, také dobovou módu a celkovou společenskou situaci.
Například na některých obrazech přichází k nemocné dívce doktor, ale ve
skutečnosti to není doktor, ale pseudodoktor a to poznáme podle toho, že měl
zastaralé, nemoderní oblečení, které se v té době už nenosilo. Nebyl to
opravdový doktor, ale postava Doktora ze hry comedia del arte. Zkoumal dívčinu
moč (prostě tak trochu úchyl, který si hraje na doktora), což byla jediná
možnost jak zjistit těhotenství. Mohli bychom si myslet, že je dívka těhotná,
proto je tak nešťastná, že to musí říct rodičům a tak dále, ale potom se našlo
jiné vysvětlení - na univerzitě, kde byly obrazy falešných doktorů malovány,
byla v té době nemoc „nešťastné lásky“, která dívky sužovala, považovaná
za skutečnou regulérní nemoc. V dnešní době bychom ji nejspíše
diagnostikovali jako obsesi. A byl tam i symbol ohřívadla, které si dívky
dávaly pod šaty. Na obraze s falešným doktorem to znamená, že nemoc bude
díky milostným praktikám, či hrátkám ještě horší. Takže, ne abyste si zase
hráli na doktora!
Antické báje a pověsti
Monica Star
Díváme se na ně
jako na vtipné pohádky starých Řeků… původně to však bylo posvátné náboženství.
Antická mytologie je jako naše bible, lidé v ní nacházeli ponaučení pro
správný život, zákazy a etické příkazy. Něco jako desatero, které ale není
vytesáno hospodinem do kamenné desky, kterou svalnatý Mojžíš přinesl z hory
Sinaj, ale najdeme ho v jednotlivých příbězích bohů a lidí, kteří se
s bohy střetli. A většinou to jejich životy obrátilo o 180 stupňů. Stejně
jako křesťanské Svaté Písmo vysvětlovaly antické báje prastarým Řekům
nevysvětlitelné – jak vznikl svět, země, moře, rostliny, roční období. I když
dnes nám to připadá jako naivní, pohádkové vysvětlení. Nejstarší náboženství
byla vždy polyteistická, pro každý přírodní živel, pro každou vlastnost a
činnost měla jiného konkrétného boha. Člověk se potom podle potřeby modlí k jednotlivým bohům. Judaismus,
křesťanství a islám, apokalyptická monoteistická náboženství mají jen jednoho
Boha. Zástupci nižších bohů ze starých náboženstvích jsou
v křesťanství svatí, kteří také pomáhají lidem. Například antický bůh
Hermes, ochránce poutníků a posel bohů byl nahrazen svatým Kryštofem, patronem
poutníků a cestovatelů. Že se lidé a společnost za tisíciletí zas tak
nezměnili? V něčem zásadně. Lidé dřív vysvětlovali stvoření světa a všeho
v něm pomocí páření, plození a spojování všech možných a myslitelných
samečků a samiček. Spojením prapůvodního Chaosu a Světla vznikla Gaia (Země),
která zplodila Úrana (Nebe), aby s ním mohla zahájit svou úlohu pramatky.
„Uranos zaplašil
chmury a temnoty světlem životodárného Sunce a tvář noci zjasnil třpytem hvězd
a Měsíce. Svou nedozírnou náručí objal matku Zemi a z jejich vzájemné
lásky, která je spojovala, se jim narodilo dvanáct dětí.“ (Staré řecké báje a
pověsti, Rudolf Mertlík)
Tak vzniklo dvanáct
obrů z nichž nejmladší, Kronos (Čas) připravil svého otce o trůn.
V křesťanství je jenom jeden všemocný mužský Bůh, který je trojjediný. To
znamená, že v sobě spojuje tři svaté osoby, všechno se děje ve jménu Otce,
i Syna, i Ducha Svatého, Amen (In nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti,
Amen.) Tento jediný mocný Bůh stvořil za sedm dní celou zemi, uspořádat říční
toky a pohoří, na jeho popud vyrostly rostliny a ožila zvířata, jako poslední
stvořil muže. Ale protože muž byl velmi smutný, pro jeho obveselení stvořil
z mužského žebra ženu, Evu. Zástupkyni nejvyšší ženské bohyně převzala
v křesťanství Panna Maria, jejíž veliká oblíbenost a mnoho vroucích
modliteb k ní svědčí o potřebě ženského elementu v náboženství. Panna
Marie je však jiná než starověké bohyně. Je „neposkvrněná“, na rozdíl třeba od
erotické bohyně lásky Afrodity. Sexualitu s velkou pravděpodobností
představovala Maří Magdalena, která byla popisována jako velmi hříšná, protože
lásku prodávala za peníze a byla oslavovaná až po svém očištění. Panně Marii se
asi nejvíce podobá egyptská bohyně Eset (Ísis). Je matkou velkého syna
(Hóra) a trpitelkou (její muž Usirev je zavražděn vlastním bratrem). Ona je
však tak bojovnice, miluje svého muže a tak sesbírá kusy jeho mrtvoly po celém
Egyptě, spojí je dohromady (Eset je také léčitelkou) a teprve teď, předtím než
musí odejít se svým manželem do Říše mrtvých, jako její královna, počne
s ním svého syna Hora. Eset je dominantní hybatelkou děje. Panna Marie
byla spíš trpitelka, neměla křídla jako bohyně Eset ani jiné božské schopnosti.
Musela se podvolit Božskému záměru a s bolavým mateřským srdcem pak jen
přihlížet utrpení svého syna.
Se vznikem
jednotlivých věcí, živých i neživých, je to v antické mytologii poměrně
složité. Každý vznik má svůj osobitý příběh, pár příběhů zde uveřejním. Možná
by se lidé nedohadovali, jestli mají květiny duši, když by si uvědomili, že to
kdysi mohl být jejich prapředek, který se nějakým nedopatřením, ať už za
své hříchy nebo proto, že naštval nějakého boha, změnil
v krásnou květinu.
Bohové starého Řecka
Monica Star
Možná bych se
měla jako první věnovat antickým nebešťanům, neboť pro Řeky byli personifikací
přírodních živlů a lidských vlastností. Příběhy o bozích byly alegorie, ze
kterých plynula morální ponaučení. Bohyně
Gaia představovala pramatku Zemi,
plnou života, která ve spojení s bohem Úranem, jenž zosobňoval nebeskou klenbu, zplodila mnoho dětí.
Nejvýznamnějším byl Kronos,
ztělesňující Čas, který připravil otce o trůn. Od těch dob začal Čas vládnout
na Zemi, všechno živé i neživé bylo zrozeno, či vzniklo v plynutí Času a
v plynutí Času opět zmizelo. Symbolicky je to vyjádřeno ve strachu boha
Krona z otcovy věštby, že i jeho postihne stejný osud a o vládu ho
připraví jeho vlastní syn. Kronos tedy pojídal své děti, aby se věštba nemohla
naplnit. Dnes si řekneme, taková krutost, ale to je už základní vlastnost Času.
Kdyby měl Čas lidskou podobu, jevil by se nám jako neskutečně krutý – všechny
své děti by usmrcoval. Čas je vlastně největším vrahem všech dob. A věštby se
v řeckých bájích téměř vždy naplní, ať už člověk či bůh proti nim dělá
jakkoli drsná opatření. I v tomto případě jeden Kronův syn přežil, jako
dospělý se vrátil zpět a donutil otce vyvrhnout zpět své sourozence. Tímto
synem nebyl nikdo jiný než hromovládný
Zeus, nejmocnější z Bohů. Potom se strhla velká bitva Dia a jeho
sourozenců proti Kronovi a jeho pomocníkům. Symbolicky Zeus bojoval
s Časem a nakonec zvítězil. Přemohl Čas, stal se nesmrtelným a
nejmocnějším a od těch dob žil na Olympu se svými sourozenci a odtud vládl
všemu živému. Můžeme si tento pradávný příběh vykládat i tak, že pokud člověk
zvítězí nad časem, stane se nesmrtelným, čili bohem.
Zeus byl sice
nemocnějším z bohů, ale jak jsme už řekli, antické náboženství bylo
polyteistické. Zeus by měl opravdu moc práce, kdyby vládl celému vesmíru, proto
se o vládu podělil se svými bratry a sám vládl jen nebesům a zemi. Pokud lidé
hřešili, vrhal z nebe na zem blesky, aby si lidé uvědomili jeho moc.
Mladší bratr Poseidón se stal pánem všeho vodstva.
Sám vládl všem mořím a když byl naštvaný, udeřil obrovským trojzubcem (symbolem
jeho moci) o skálu a způsobil obrovskou bouři nebo tsunami, která mohla potopit
lodě i zaplavit pevninu. Vládu nad říčními toky ponechal menším, pomocným
bohům. Nejmocnější z nich byl Ókeanos,
jemuž za svůj původ děkují moře, všechny toky a prameny. Obtéká celou zemi, do
něj zapadá slunce, měsíc a hvězdy a ráno z něho zase vycházejí. Má několik
tisíc dcer a synů, řek a potoků, které se rozeběhly po celé zemi a se svým
otcem Okeánem jsou spojené podzemními prameny. Řeka se vždy jmenuje po svém
bohu nebo bohyni, pokud tedy žádáme boha, či bohyni řeky o pomoc, oslovujeme je
jménem řeky. „Mocná Vltavo, dej mi sílu překonávat životní překážky jako ty
překonáváš jezy a hráze a nauč mě protékat životem s takovou lehkostí i
životní sílou jako ty proudíš svým korytem.“
Nepleťte si
Poseidóna s Trítónem. Trítón je
Poseidonův syn a je také zobrazován s trojzubcem, jako otec. Jeho hlavním
znakem je lastura, na kterou zvučně troubí a místo nohou má rybí ocas.
Posledním ze tří
bratrů, kteří si rozdělili vládu nad světem byl zasmušilý a chladný Hádes, stejný jako jeho temná podsvětní
říše stínů. Všichni se ho báli, nikdo před ním nebyl v bezpečí, do jeho
říše mohl vstoupit každý, ale zpátky se nedostal nikdo. Pět podsvětních řek
protéká jeho říši, Acherón, řeka vzdechů, Styx, ledový proud lidských slz,
Kókýtos, řeka nářků, Pyriflegethón, ohnivá řeka a uprostřed říše je řeka Léthé,
zapomnění. Z té se musely duše napít, aby úplně propadly podzemní říši.
Přes řeku Acherón převáží mátožné stíny nerudný stařec Cháron, který vždy
vyžaduje peněžitou odměnu za převoz. Proto Řekové vkládali svým mrtvým do úst
mince. Pokud mrtvý neměl minci nebo snad dokonce nebyl pohřben, musel čekat na
břehu této řeky tak dlouho, dokud někdo zbytky jeho těla řádně nepohřbil a
nevykonal za něj oběť. Podsvětní soudci určili duši místo jejího věčného
pobytu, musela jim pravdivě povyprávět o všech svých činech, které prováděla
zaživa. Za tokem Acherónu se plouží stíny těch, co nebyli v životě dobří
ani zlí, dobří lidé přicházeli na Elysejská pole, kde žili ve věčné blaženosti.
Nejděsivější a nejhlubší místo říše byl Tartaros, kde za své skutky pykali zlí
lidé.
Takže, jak
z řečeného jasně vyplývá, je nejlepší, dokud je ještě čas, vydat se cestou
nesmrtelnosti a užívat si života jak jen to jde.
Erós
V minulém
článku jsem povídala o třech největších božských vládcích a jejich velikých říších.
Pomocí nich staří Řekové vysvětlovali přírodní principy a životní cykly. Dále
je mnoho nižších, ale také velmi mocných bohů, o jejichž přízeň lidé velmi
usilovali a střežili se popudit je proti sobě. Velmi důležitým principem byla
láska (mluvíme samozřejmě o dobách dávno minulých). V Platónově Symposionu
je uváděn Erós, bůh lásky, jako prastaré božstvo, bez kterého by nemohl
vzniknout svět. Erós je bůh, který povstal z prapůvodního Chaosu, aby mohl
pomáhat při budování tohoto světa. Protože si Řekové vykládali vznik světa na
základě sexuálního spojení a lásky, musel tady být Erós, aby se díky němu mohl
spojit Chaos se Světlem a dát světu řád. Potom se spojila Gaia s Úranem a
dali světu podobu jakou známe dnes. Podle této teorie jsou láska a sexuální pud
nejsilnější prapůvodní síly. Nejčastěji je však Erós považován za rozpustilého
syna bohyně Afrodíty. Je věčným hravým dítětem, jako láska sama. Nikdo před
jeho šípy není v bezpečí, ani lidé ani bohové. Dokonce i jeho matka
Afrodíta, kterou jen nerad poslouchá, si na něj musí dávat pozor.
K zamyšlení je, že jeho otcem je bůh války Arés. Že by ze spojení lásky,
vášně a sexu (Afrodíta) s válkou a násilím (Arés) mohla vzniknout
nejmocnější dokonalá láska, co plete hlavu lidem i bohům?
Erós miluje
Psýché (zosobnění lidské duše). Ale i když ji miluje (nebo možná právě proto),
často ji trápí, drží ji nad ohněm nebo jí trhá křídélka. Stejně tak i my často
tomu, koho milujeme nejvíc ubližujeme, nejčastěji svou dusivou láskou a
potřebou ho vlastnit, pácháme na něm násilí, když ho nutíme, aby jednal tak,
jak my chceme. I příběh strastiplného putování Psýché za Erótem a plnění úkolů,
aby se s Erótem mohla setkat, je alegorie útrap lásky, kolik člověk toho
musí vytrpět a kolik zkoušek musí přestát než najde pravou lásku a partnera na
celý život. I Psýché musela podstoupit mnoho zkoušek než se stala nesmrtelnou
bohyní a manželkou Erótovou. Stejně tak stojí za zamyšlení, nakolik Erós ovládá
a mučí naši vlastní Psýché, náš rozum, který je obvykle, když se setká s principy
zamilování, lásky a pohlavního pudu naprosto v koncích.
Monica Star
Dobrý den, nedávno jsem
si přečetla recenzi na knihu Svět bez hranic, o tajné havajské léčitelské metodě.
Nejdříve lehce zacituji, potom se pokusíme zamyslet…
Citace (z knihy) -
autor:
Před dvěmi roky jsem se
doslechl o havajském terapeutovi, který vyléčil celé oddělení mentálně
postižených vězňů – aniž by kteréhokoliv z nich viděl. Tento psycholog
prostudoval jejich záznamy a pak se podíval do sebe, aby zjistil, jak vytvořit
nemoc dotyčné osoby. A když se potom zlepšoval, zlepšoval se i stav pacienta.
Myslel jsem, že jde o legendu. Jak někdo dokáže vyléčit kohokoliv tím, že léčí
sám sebe? Jak může třeba i mistr vyléčit šílené kriminálníky? Nedávalo to
smysl…
O rok později jsem se
dozvěděl, že terapeut, Dr. Len používá havajskou léčitelskou metodu
ho´oponopono. Dr. Len své pacienty skutečně nikdy neviděl, pouze svolil, že
bude mít v ústavu kancelář a bude pročítat záznamy pacientů. Když je
procházel, pracoval na sobě. A když na sobě pracoval, pacienti se uzdravovali.
Po několika měsících dostali dosud spoutaní pacienti svolení, že se mohli volně
pohybovat, některým byly sníženy dávky léků a ti, kteří byli původně označení
za nevyléčitelné, byli propuštěni.
Byl jsem z toho u
vytržení. Když jsem s doktorem Lenem později mluvil, zeptal jsem se ho,
jak dosáhl toho, že se ti lidé změnili?
„Jednoduše jsem léčil tu
část sebe, kterou jsem s nimi sdílel,“ odpověděl. Vysvětlil mi, že je
důležité přijmout zodpovědnost za svůj život. Plnou zodpovědnost za všechno, co
k tomuto životu patří. Můžete vyléčit všechno, co se vám nelíbí,
terorismus, politiku i hospodářství své země. Pokud si ovšem uvědomíte, že
problém není v nich, ale ve vás. Není to jednoduché pochopit, vinit druhé
nebo své okolí je mnohem snazší, než přijmout naprostou, absolutní
zodpovědnost. Léčení v duchu ho´oponopono znamená milovat sám sebe.
Chcete-li zlepšit svůj život, musíte jej vyléčit. Chcete-li někoho uzdravit a
může jít i o mentálně chorého vězně, musíte nejprve vyléčit sebe.
Zeptal jsem se Dr. Lena,
jak to dělal, když léčil sám sebe. Co přesně prováděl, když se díval na záznamy
pacientů.
„Jenom jsem si neustále
opakoval, omlouvám se a miluji vás,“ vysvětlil.
„To je vše?“
„Ano, to je vše.“
Zdá se, že milovat sebe
samého je nejlepší způsob, jak se zlepšit a jakmile se zlepšíte, zlepšíte i
svůj svět. Dovolte mi malý příklad, jak to funguje. Jednou mi kdosi poslal email,
který mě naštval. Dříve bych se s tím vyrovnal tak, že bych se snažil
argumentovat s člověkem, který mi poslal ten vzkaz, ale tentokrát jsem
vyzkoušel metodu Dr. Lena. V duchu jsem opakoval, omlouvám se a miluji tě.
Neříkal jsem to nikomu konkrétnímu, jednoduše jsem vyvolával ducha lásky, který
měl uvnitř mě vyléčit to, co způsobilo vnější disharmonii. Během hodiny jsem
dostal od stejného člověka email, v němž se mi omlouval za předchozí
vzkaz. Nezapomeňte, že jsem neudělal nic pro to, aby se mi omluvil, ani jsem mu
neodpověděl. Přesto se mi podařilo pouze tím, že jsem v duchu opakoval,
omlouvám se a miluji tě, v sobě vyléčit to, co způsobilo jeho chování.
Později jsem se
zúčastnil ho´oponopono semináře doktora Lena. Nyní je mu sedmdesát roků a je
považován za staršího šamana a je poněkud uzavřený. Chválil moji knihu The
Attractor Factor. Řekl mi, že když se zlepším, vibrace mé knihy stoupnou a
všichni to budou cítit, až ji budou číst. Jakmile se sám zlepším, zlepší se i
mí čtenáři.
„A co knihy, které už
jsou venku, které se už prodaly?“ zeptal jsem se.
„Žádné venku nejsou,
všechny jsou v tobě,“ odpověděl. Jinými slovy, žádné „vně“ neexistuje. –
konec citace.
V sedmdesátých
letech vydal spisovatel a filozof Erich Fromm knížku The Art of loving, Umění milovat.
Byl asi jeden z prvních evropských autorů, kteří upozornili na jednu
zajímavou drobnost – přestože se o lásce pěje od začátku evropských dějin,
většina lidí viděla a vidí problém v tom „jak být milován“, nikoliv, „jak
milovat“. Každý má pevnou představu o tom, co chce, co od druhého vyžaduje, ale
už si moc neláme hlavu nad tím, co on sám tomu druhému chce a může dát a co
všechno je ochoten pro něho udělat, samozřejmě s pocitem radosti, nikoliv
s pocitem vrcholného sebeobětování, popřípadě s výčitkami, které se
mohou táhnout do nedohledna…
Muži si myslí, že
aby byli hodni lásky, musí být bohatí, mocní, populární, úspěšní. Ženy chtějí
být krásné, mladé, přitažlivé, atraktivní, popřípadě mocné, úspěšné, bohaté.
Obě pohlaví chtějí mít přátele a vliv na ostatní. Všichni chtějí být natolik
skvělí, aby byli žádaní a zbožňovaní. Můžeme z toho usoudit, že muž, jenž
není schopen lásky, si při výběru všímá především fyzického vzhledu své
partnerky a citově zastydlá žena se zase při výběru partnera podvědomě řídí
jeho společenským postavením a bohatstvím? Zřejmě ano… i zde najdeme myšlenku,
že člověk by se měl naučit především milovat sám sebe, potom by se měl naučit
mít rád ostatní, v čemž je samozřejmě zahrnuto i to, že by si každý měl
zvyknout brát na svá bedra zodpovědnost za všechny skutky celé společnosti,
tedy i za ty, které napáchali ostatní. Stačí si uvědomit, že za to, že si
můžeme užívat „darů civilizace“ vděčíme nekonečným zástupům zvířat, která za
nás neustále pokládají své životy, strávené většinou čekáním na smrt ve svých
vězeních a zvířecích koncentračních táborech – a že za svůj blahobyt vděčíme
všem kolonizovaným zemím a národům, které během minulých let díky tomu, že je
„naše civilizovaná společnost“ okradla úplně o všechno, ztratily svou identitu,
ztratily své kořeny a tradice a zůstaly trčet v duchovním vakuu, vydané
napospas vzniklé bídě. Když si uvědomíme (přestože my sami nikoho nezabíjíme,
ani nekolonizujeme, ani nezbídačujeme), že patříme do společnosti zlodějů,
vyděračů a vrahů, souhlasíme s nimi, nebojujeme proti nim, máme se díky
nim dobře a dokonce se díky nejhnusnějším činům, příčícím se jakékoliv etice
cítíme nadřazení nad těmi, kteří byli ve jménu našeho ekonomického růstu
okradeni a často s ironií nám vlastní pro ně organizujeme humanitární
pomoc – tak omlouvat se od rána do večera je zcela jistě tou nejlepší terapií,
do níž se můžeme v rámci zachování svého vlastního zdravého rozumu a
duševního zdraví pustit.
Antičtí bohové
Monica Star
Erótova matka Afrodíté, která byla proti lásce svého
syna a původně smrtelné Psýché, byla pyšná na svou krásu a Psýché nesnášela
kvůli tomu, že se jí podle některých svou krásou vyrovnala. Nebylo to poprvé,
kdy projevila velikou snahu být nejkrásnější ze všech smrtelných i nesmrtelných
žen. Snad každý zná Paridův soud, kdy pasáček (a možná i tak trochu prasáček)
Paris, ještě předtím než se dozvěděl o svém královském původu, musel rozsoudit,
která ze tří krásných bohyň Olympu je ta úplně nejkrásnější. Rozhodl se pro
Afroditu, která mu přislíbila za ženu nejkrásnější smrtelnici Helenu Trojskou
(i když správně mu snad měla nabídnou sebe…?). Jak je vidět, řečtí bohové měli
lidské vlastnosti, jako v případě Afrodity i marnivost a ješitnost. Kromě
toho, že byla bohyní lásky a krásy byla také bohyní mateřství, plodnosti a
životní síly. Zřejmě tedy jednoduchá poučka, sex = životní síla, má něco do
sebe.
Afrodíté, bohyně
lásky byla podle některých bájí dcerou Diovou a Dióninou. Jiné báje však
vyprávějí, že se nahá vynořila z mořské pěny, které se Zeus dotkl bleskem
– proto byla nazývaná Anadyomené, „Vynořující se“. V lastuře odplula
k ostrovu Kythéra, kde byl postaven její první chrám. Kythéra však byl
chudičký ostrov a proto si zvolila za své sídlo ostrov Kypr. Podle něho dostala
příjmení Kypris. Jiná příjmení dostala zejména podle měst Pafu, Knidu a
Amatúntu, v nichž jí byly zasvěceny početné chrámy. Afrodíté měla kouzelný
pás, pomocí kterého si každého podmanila (kouzelný pás nebo pas dnes bohužel
mnoha ženám i dívkám chybí, takže si nikoho moc nepodmaňují). Zeus ji určil za
choť kulhavému bohu Héfaistovi, pravým otcem jejich tří dětí však byl bůh války
Arés. Afrodíté porodila Foba a Deina, kteří byli větrnými průvodci svého
biologického otce a dceru Harmonii. Klamaný manžel dlouho nevěděl o nevěře své
ženy, ale bůh slunce Hélios mu prozradil pravdu (tady se Hélios projevil tak
trochu jako slepičí prdelka). Žárlivý Héfaistos předstíral služební cestu na
ostrov Lémnos, ale potom zničehonic překvapil milence ve svém manželském loži.
Hodil na ně bronzovou síť, jemnou jako pavučina a spoutal je. Potom přivolal
ostatní bohy, aby se taky pobavili. Bohové se mu ale vysmáli, vůbec je to
nezajímalo a ani Zeus mu nepomohl, protože zrovna podváděl Héru. Ale když to
tak rozebereme, Héfaistos projevil lepší taktiku a smysl pro válečnou lest než
Áres, ale to už je jen taková úvaha navíc…
Pozorohodný
Hermés rovněž vyznal Afrodítě lásku a tak nějak mezi řečí spolu zplodili syna
Hermafrodíta. Ani vládce moří Poseidón nevyšel naprázdno, zaručoval se
Héfaistovi, že Áres musí svou vinu odpykat a když si Héfaistos musel na chvilku
odskočit (občas to potká i bohy), zplodil s Afrodíté Rhoda a Hérofila. Jak
je vidět, v lásce a zamilovanosti se nedá věřit ani bohům. Bohyně
rozdávala svou lásku dál a s Areem měla syna Eróta. Zeus ji chtěl ztrestat
(samozřejmě nejlépe osobně a o samotě), ale nakonec v ní jen tak pro
legraci vzbudil lásku ke smrtelnému Anchísovi, kterému porodila Aineia. Sama
Afrodíté však tvrdě postihla každého, kdo ji urazil nebo pohrdal láskou. Jejím
přičiněním zahynula krásná Myrrha, zneužita vlastním otcem, králem Kinyrem.
Plod této hříšné lásky, Adónis, pak byl milencem Afrodíty, ale i vládkyně
podsvětí Persefony. Záletná bohyně chtěla vzbudit Adónidovu žárlivost a
podvedla ho s Bútem, účastníkem výpravy Argonautů, kterému dala syna
Eryka, krále Sicílie. Pro pohrdání láskou zahubila také Sísyfova syna Glauka
(podle některých nepotvrzených pramenů ho nejdříve postihla zeleným zákalem a
když to nepomohlo, tak ho usmrtila). Afrodíté byla symbolem vrcholné krásy,
nesčetněkrát zobrazena největšími umělci. Nejkrásnější byla Praxitelova socha
bohyně v knidské svatyni. Afrodíté byla symbolem lásky čisté i smyslné.
Stala se i matkou Priapovou, kterého měla s bohem vína Dionýsem. Zvířata,
zasvěcená této bohyni jsou – delfín, holubice, vrabec, vlaštovka, odtud možná
plyne i poučka o tom, že je lepší vrabec v hrsti… no a zasvěcené rostliny
jsou mák, jablko, myrta a růže.
---------------------------------------------------------
Zacitujeme si doktora Wallacha, je to
inspirující:
Tříletá studie skupiny pro ochranu
spotřebitele od společnosti Ralph Nather ze 13. 1. 1993 uvádí, že
v důsledku lékařské nedbalosti přijde ročně v amerických nemocnicích
o život okolo 300 000 lidí. Lékařskou nedbalostí se rozumí:
špatné stanovení diagnózy a způsobu léčby, aplikace nevhodných léčiv, chyba
v desetinném místě a následné předávkování léčiv atd. Pro bližší představu
si uvědomte, že v průběhu celé desetileté války ve Vietnamu Američané
ztratili 56 000 mužů, což je 5 600 mužů ročně. Tenkrát
vyšly do ulic miliony lidí protestovat proti válce. Dnes však nikdo
neprotestuje – chraňte nás před lékaři! Proto je velice nutné předcházet
nemocem a tím se vyhnout riziku při styku s lékaři!
A protože jsem chtěl najít něco co by
mě bavilo a zároveň bylo prospěšné lidem, rozhodl jsem se sbírat úmrtní listy
lékařů a právníků. Již dříve jsem uvedl, že průměrný věk lékařů ve Spojených
Státech je 58 let, zatím co průměrný věk Američanů je 75,5 let. Je
zajímavé, že ti, kteří nám říkají co máme a nemáme jíst se dožívají 58 let
a ti co se dožívají 120 let si dávají do čaje hroudu másla. Budete se tedy
muset rozhodnout komu z nich chcete věřit. Zdali mrtvým lékařům nebo těm,
kteří se dožívají jednou takového věku.
Můj komentář
Vysvětluji to svým dychtivým žákům stále
dokola, že běžný průměrný blb… pardon, člověk, má v sobě hluboce
zakódovaný sebedestruktivní program, proto si vždy, když má volit ze dvou
možností, zvolí tu horší. Vidíme to všude kolem sebe, od rána do večera, 24
hodin denně, 7 dní v týdnu. Zkuste se na chvíli zamyslet přímo hlavou
třeba nad volbami, zkuste se zamyslet na televizními programy, zkuste se
zamyslet nad výchovou dětí, zkuste se zamyslet nad investicemi, zkuste se
zamyslet nad mezinárodní i komunální politikou, nad politikou dotací a podpory
různých organizací, o jejichž existenci (ač jsou všeobecně prospěšné) často
nemáte ani tušení, pokud máte tušení, tak zřejmě netušíte, že dostávají (vaše)
peníze od státu… prostě uvidíte to aboslutně a naprosto všude. Zkuste někdy
někde prosadit jakýkoliv rozumný návrh a zjistíte, že narážíte hlavou do
betonové zdi, zkuste si vymyslet donebevolající pitomost – a najednou zjistíte,
že máte vlastní pořad v televizi…
Vzpomínáte si na ten pořad, kde se poprvé
předvedla dnes již světoznámá zpěvačka Susane Boyle? Sto miliónů diváků ji
sleduje na youtube, stovky miliónů nadšenců si kupují její hudební CD. Tenkrát
na té soutěži byla Susane Boyle naprosto jasnou favoritkou, každý soudný, jakž
takž normálně uvažující člověk ji považoval za vítězku soutěže, byl to objev
staletí, internetová senzace – a ono ejhle, soutěž vyhrála jakási srandovní
taneční skupina (kde jsou dnes? Asi zase skáčou někde na dvorku…) – to se
prostě nedá pochopit pomocí logiky, ani podle fungujícího racionálního rozumu…
je to prostě průšvih, jako je to průšvih kdykoliv, když v rozhodování
začne převládat přiblbá iracionalita. Abychom si rozuměli, já nemám nic proti
iracionalitě, ale proti přiblbé iracionalitě. Když někoho políbí můza, zažije
pár okamžiků vrcholné inspirace a něco nádherného ho napadne (to byl obvyklý
začátek všech světoznámých hudebních skladeb) tak mluvíme o iracionalitě,
kterou obdivuji a které jsem kdykoliv ochoten provolávat slávu třeba do ztráty
vědomí, ale když se někdo zdroguje, opije, zhulí nebo ho vychová průměrná česká
rodina a začne se v jeho myšlení projevovat ona přiblblá, destruktivní
iracionalita, tak to je průšvih donebevolající. Jinými slovy, když někdo
prohlásí, že bojuje proti iracionalitě, tak je to vůl. Iracionalita tvoří základ
našeho myšlení. Já sám celý život bojuji proti blbosti, proti naprosto
normální, běžné lidské blbosti, ať už se převlékne do jakéhokoliv úboru, třeba
do kostýmu pseudologiky…
__________________________
konec