Psychologie
ve žhavé praxi
Dobrý den, milá Arianko, milý
Ravene,
Dlouho jsem si říkala, musím
vám napsat, co by mě zajímalo, abyste rozebrali ve vaší rubrice o žhavých
tématech. Co si třeba myslíte o šikaně na školách? Citlivější dítě to určitě
může poznamenat, může z toho mít následky na celý život. Moc jsem zvědavá na
váš názor k této tematice.
Děkuji a přeji krásně jaro...
V.H.
Šikana, neboli
zneužívání a využívání slabších jedinců, popřípadě používání slabších jedinců
jako fackovacích panáků a samozřejmě také znásilňování slabších jedinců a
jejich sexuální zneužívání ve školách, školkách, jeslích, na vysokých školách,
na univerzitách a v dalších vzdělávacích institutech, ve vojenských posádkách
(od té nejmizernější až do ubytovnu hradní stráže), ve vězení, v mafiích,
v politice, v práci, v menších obcích, ve větších obcích, ve
městech, na úřadech, při silničních kontrolách, v nemocnicích,
v rámci pečovatelské služby, v pěveckém sboru, ve všech církvích a
sektách, v otrokářské společnosti, ve společnosti, rozdělené do sekt,
v kapitalistické společnosti v socialistické společnosti,
v komunistické společnosti, ve společnosti ovládané rozverným diktátorem a
samozřejmě také v takzvaně demokratické společnosti (v demokratické
společnosti vládne lid… komu?? No přece těm slabším…) patří k naprosto
obvyklým jevům. Vztahy mezi lidmi jsou hrozně zajímavé právě tím, že jsou
veličinou kvantifikační nebo jak by se to dalo nazvat, jinými slovy, kvalita
vztahů je řízená množstvím lidí, mezi nimiž vztahy vznikají. Nejjednodušší nebo
zdánlivě nejjednodušší je vztah mezi dvěma lidmi - když budou žít na opuštěném
ostrově, kde se dá přežít, dá se předpokládat, že se mezi sebou domluví… jedno,
jakého budou věku a pohlaví (samozřejmě, pokud budou psychicky v normě)…
když budou tři, už se vztahy mezi nimi občas vyhrotí ve smyslu dva proti
jednomu a mohou se objevit fenomény, zvané intriky, věrnost, zrada, násilí,
soutěživost, konkurence… a mnoho by záleželo i na tom, jestli by to byli tři
chlapi, dva chlapi a jedna žena, dvě ženy a jeden chlap nebo tři ženy (jistě by
to mohl zpestřit ještě výskyt transsexuálů, homosexuálů nebo lesbicky
zaměřených žen, zajímavá kombinace na přežívání na opuštěném ostrově by byly
dvě krásné, mladé, svěží lesbičky a jeden heterosexuální, zdravou pohlavní
touhou překypující muž), rozhodující roli by samozřejmě hrály i variace,
permutace, či kombinace jejich věku, (dva chlapi a miminko, které se ještě musí
kojit… a podobně – námět na divadelní hru nebo na film…). Když by ti lidé byli
čtyři nebo by jich bylo pět, je to ještě přehledné množství a v přehledném
množství je stále ještě možná domluva, ať už rozumná nebo iracionální - pokud mezi
zúčastněnými není psychicky narušený jedinec. Prvky psychopatie u jednoho
jediného člena jakéhokoliv lidského kolektivu (dvou až x-členného) dokonale
naruší prvky harmonie, klidu a spolupráce. Psychopat se baví tím, že překáží a
narušuje systém. Psychopat nespolupracuje, je nezdravě individuální, využívá
slabosti ostatních k tomu, aby je o cokoliv obral a okradl, o peníze, o
majetek, o čas, o sebevědomí, o zdraví, o životní plány nebo přímo o kus
života. Proto se psychopat vždy snaží buď o vedoucí nebo alespoň co
nejvýznačnější místo ve společnosti. Sériový vrah Ted Bundy byl na první pohled
sympatický mladý muž, který se snažil „uplatnit“ v politice… nepřipomíná
vám někoho, jen tak mimochodem, mně jo… ale to je teď vedlejší… když mu to
nevyšlo, začal vraždit mladé ženy. U psychopatických sériových vrahů to ovšem
není touha ubližovat ostatním, ale touha stát se slavným, stát se někým, o kom
se s respektem mluví. V moderní společnosti bohužel tak trochu
souvisí téma popularity, politiky a (psychopatické) touhy ovládat (zastupovat)
druhé. Zvláště v tom smyslu, že zvolení jedinci mají větší privilegia než
sociální bláto u jejich značkových bot, což vyjadřují ve smyslu, já mám na
rozdíl od vás v hlavě mozek, takže mě zvolte, abych vás mohl zastupovat a
řídit.
Jak ve skupině lidí
(sociálně žijících obratlovců, savců) roste počet členů, mění se sociální
struktura – v početně menších kolektivech zůstává stále ještě přehledná a
ve své klasické podobě se začnou členové diferencovat podle svých schopností a
funkcí, v lidské společnosti hlavně podle majetku (je jedno, jestli jde o
školní třídu nebo sicilskou mafii). Takže ve skupině najdete členy, kteří se
dají označit jako šéf, boss, potom je tam jeho zástupce a pravá ruka, jsou tam
jeho oblíbenci a specialisté na cokoliv užitečného, bodyguardi-rváči, řadoví
členové a je tam také šašek-kašpar-smíšek-glosátor (v moderní společnosti je to
často novinář(ka), štěkající přes plot bulvárního tisku)… a potom je tam obecní
fackovací panák, na němž si může kdokoliv vylít svou zlost, když se něco
nepovede (ve skupinách vlků to bývá omega samec, nejslabší člen smečky, je to
taková psychoterapeutická pomůcka, pracující vlastním tělem) a nakonec jsou
noví členové nebo uchazeči o posty řadových členů, to jsou vítané cíle šikany,
která je pro starší, mazáky, chápaná jako přechodový rituál, sadistická
srandička, sloužící k pobavení ostatních. V životě lidském je smutné
právě to, že člověk se chová podle určitých schémat, kterým sám nerozumí. Na
školách se to neučí a to je ta největší chyba. Kdyby se děti odmalička učily
základům obecně platné psychologie, kdyby se učily neměnným sociologickým
pravidlům, pravidlům života v kolektivu, naučily by se znát základní
archetypy, které je tak jako tak budou pronásledovat celý život, poznaly by, že
všichni lidé jsou v podstatě stejní, že ve stejné situaci myslí a jednají
stejně, mají stejné plány a stejným způsobem chtějí vyzrát na druhé (o
úspěšnosti většinou rozhoduje vrtkavá Štěstěna), přestaly by se divit, proč
nejsou v naší přeplněné společnosti úspěšné, i když vystudovaly
s červeným diplomem, přestaly by se divit, že občas na základce dostanou
od silnějších jedinců přes držku a naučily by se adekvátně bránit. Již jsem to
jednou psal, že kouzelník svými triky neudiví jiného kouzelníka. Kdyby se děti
odmala vychovávaly k tomu, aby byly takovými kouzelníky svého života, aby
začaly rozumět svému zařazení do současného psychopatického kolektivu, určitě
by ubylo i takových jevů, jako je šikana, rasová nenávist, xenofobie, ale i
týrání a zneužívání zvířat (zvíře zde často dostává roli omega-tvora, který se
nemůže adekvátně bránit). První krok k nápravě je vždycky nalezení
problému. Zní to možná směšně, ale když se vám podaří správně pojmenovat
skutečnou příčinu nemoci, nemoc v tu ránu zmizí… věděli jste to? Ale o tom
možná zase až jindy…
raw
Dobré ráno,
Ravene,
děkuji za
vyčerpávající odpověď. Máte určitě pravdu v tom, že by se na školách měly děti
učit základy psychologie, v tomto směru ale nejsem moc optimistou. Ona i ta psychologie
se dá učit tak, aby byla nezáživná a v podstatě k ničemu:-)
Krásný pátek.
V.
Dobrý den,
je pravda, že
vidět správnou cestu a vydat se na ni jsou dvě různé věci, též nejsem
optimistou, takže se asi budou stále dokola stávat věci, kterým postižení
nebudou rozumět, což je často větší průšvih než ty původní průšvihy... Též je
pravda, že na nezáživnost má naše školství patent. Tak nějak si ještě pamatuju,
že když jsem chodil do školy, na základku, potom na střední a nakonec až do
chvíle, kdy mě z politických důvodů vyhodili, na vysokou, tak mě docela
zajímala technika procesu učení. Kdybych věřil na psychologicky ontogenetické
minulé životy, tak bych si říkal, že jsem někdy v minulosti musel být
nějakým vědcem nebo filosofem, hrozně mě zajímala antická peripetická škola,
protože oni měli docela dobře zmáknutý mechanické učení – a tak jsem bádal a
bádal, až jsem dal dohromady svoji vlastní metodu, jak se (bez nějakých tehdy
obvyklých, srandovních mnemotechnických pomůcek, jako „šetři se osle“ a podobně)
naučit i dlouhé texty zpaměti. Nejdříve jsem si zapamatoval všechny knížky,
které jsem přečetl, takže jsem často předváděl svým známým, že mohou za mými
zády vzít jakoukoliv knihu z obrovské knihovny, kterou jsme doma měli,
mohli namátkou najít jakoukoliv stránku a přečíst mi jednu větu a já jsem hned
řekl, z čeho to je a kdo to napsal. Později jsem se naučil nazpaměť celé
učebnice nebo celé články v němčině a angličtině a docela jsem tím štval
učitele, protože jsem je při vyučování opravoval, když řekli něco, co
nesouhlasilo s oficiální učebnicí. Na vysoké chemické jsem se samozřejmě
naučil nazpaměť celou soustavu prvků i s jejich charakteristikou, na
zkoušky jsem chodil většinou na předtermíny, trochu zmatek jsem měl pouze
v matematice, protože to je věda o přesných definicích a jednoznačných
důkazech a to mi tam mnohokrát palčivě chybělo, takže jsem občas nevěděl,
jestli mohu sčítat hrušky a shnilé hrušky nebo malá jablka a velká jablka, když
to tam prostě nebylo definované. Na začátku učebnice autor prohlásil, že nelze
sčítat hrušky a jablka, ale když jsem to zkusil v praxi, tak mi to šlo
docela dobře… no nevím… asi by to ještě chtělo z hlediska definic
dotáhnout do konce. Zkoušeli jste to někdy? Jdete na politický míting a teď
počítáte, po kapsách máme čtyři vajíčka a dvě rajčata, to je dohromady šest
hodů… no nic…
Když mě vyhodili
ze školy, byla to pro mě docela rána. Vyhodili mě kvůli tomu, že jsem otevřeně
nesouhlasil s bolševikama a s rudými spolužáky, nechodil jsem na
žádné jejich schůze a když už jsem musel, tak jsem nehlasoval a když se mě
ptali, proč jsem se zdržel hlasování, tak jsem odtušil, že jim to řeknu, až mi
ostatní sdělí, proč hlasovali pro. A tak jsem se stáhnul do ústranní, stal se
ze mě nemluvný, zatrpklý introvert a to mě v podstatě pronásleduje dodnes.
Nicméně technicky výzkumný duch mě samozřejmě neopustil, dal jsem se do bádání
na poli ezoteriky (k tomu jsem, světe div se, rovněž přišel na Vysoké škole
chemicko-technologické v Praze 6, protože tam se na jedné katedře naprosto
vážně zabývali výzkumem „nadpřirozených“ jevů, jako třeba telekinezí nebo
telepatií - vždycky jsem se jim posmíval, když měli vysoký účet za telefon,
k čemu jim ten výzkum telepatie vlastně je…)… a speciálně mě začala
zajímat metoda dokonalé regenerace, metoda nestárnutí a zpomaleného stárnutí a
cesta k fyziologické nesmrtelnosti. Prostudoval jsem skutečně všechno možné,
trvalo mi to mnoho a mnoho let, než jsem přišel ke slavnostnímu závěru, že jsem
konečně objevil prakticky použitelnou cestu k nesmrtelnosti – spojením
meditací a mého vlastního progresivního cvičení. Tenkrát jsem si říkal, to
bude, panečku, svět čumět, možná se ze mě nakonec stane veselý extrovert, zlatý
hřeb společenských večírků, upír žhavé současnosti… no, zatím jsem s rozdáváním
výsledků své práce dost opatrný, vznikly z toho kurzy, které nabízím na
těchto webových stránkách, v současné době je to především Kurz meditací a
tantry a je pravda, že si dost vybírám, koho budu něco učit a koho raději ne…
takže to jen tak pro zasmání k 26. březnu 2010…….
raw
-----------------
Jaká je definice sekty? Může existovat sekta uctívačů sexu?
Může existovat sekta, jejíž vůdcové se nebudou zajímat
o soukromý a sexuální život svých uctívačů?
Proč mají prakticky všichni sérioví vrazi
bigotní věřící matku a křesťanskou výchovu a
proč se o tom nikdy nemluví?
------------------------
Byli Adamité sekta? Nebo tak byli označováni právě proto,
že odmítali sektářskou hierarchii a demagogii?
Hlavní Adamita – první zleva. Nebo zprava. Podle toho.
Víte, jaký je rozdíl mezi mafií, sektou, náboženstvím,
politickou stranou, nátlakovou skupinou, studentskou, sportovní, či zájmovou
organizací? Nevíte? Žijete na Marsu? Pokud ne, tak čtěte následující řádky a
učte se, pokud nemáte nějaké srandovně nízké IQ, mělo by vám to pomoct.
Citát: Kdo chce podávat smysl Písma a nečerpá jej
z Písma, je nepřítel Písma.
Blaise Pascal
Ještě v nedávné minulosti církev katolická viděla
sekty v pravoslaví a v církvích, které vyrostly z reformace.
Označení sekta bylo výrazně negativní. Slovo sekta je odvozeno z latiny,
patrně „sequor“, následuji, či od „seco“ dělím, ale může to být použito i ve
smyslu způsob života. V mnoha případech je to tedy směr, který se oddělil
od většího společenství a sleduje svou vlastní cestu. Většinou jde o „nová
náboženství“, která odmítají rozhovory o své „pravdě“ a získávají své stoupence
více, či méně skrytou manipulací. Sekty bychom mohli definovat jako skupiny,
které mají jiné pojetí přírodních zákonů a morálky, než je pojetí axiomatické
(logické a z přírody odpozorovatelné) mají hiearchické uspořádání,
podmíněné tím, že níže postavení členové musejí bezpodmínečně uznávat názory
výše postavených členů. Nejvyšší šéf rozhoduje o eventuálním postupu níže
postavených členů.
Každá současná církev musela zcela zákonitě a logicky
začínat jako sekta.
Náboženství se obecně chápe jako vztah člověka
k iracionálním a logicky nevysvětlitelným věcem.
I když nevím, jestli se můj vztah k iracionálním a
logicky nevysvětlitelným věcem označuje jako náboženství…
V teistických
náboženstvích vystupují buď skupiny bohů (polyteismus) nebo jeden bůh
(monoteismus). Pokud má smečka bohů svého alfa-boha (Zeus), jde o henoteismus.
Neteistická náboženství (buddhismus, taoismus) uznávají
vyšší energie.
Občas se můžete dočíst, že náboženství souvisí
s osobní lidskou zbožností, která doprovází lidstvo od nejrannějších
stadií jeho vývoje a proto se také rozvinula v tolika náboženských
soustavách.
Na začátku náboženství prý stál jakýsi animismus, víra
v existenci nadpřirozených sil a bytostí, které jsou přítomny ve všech
věcech kolem nás. Za obecně významný z hlediska lidského vývoje se
považuje etický zlom v 5. století př.n.l. (konfuciánská a taoistická
reforma v Číně, vznik buddhismu, primární projevy izraelských proroků,
první stopy zoroastrismu. Některá náboženství si ponechala svůj lokální, či
národní ráz, jiná se rozšířila po celém světě (křesťanství, islám, judaismus,
buddhismus). Náboženství prý přináší naději v těžkých životních situacích,
sdružuje lidi, má morální význam, oživuje umění, obohacuje kulturu a posiluje
emocionální a estetické cítění člověka, tak se to alespoň často zdůrazňuje. Ve
skutečnosti přináší náboženství jako každá organizovaná víra, nekonečné
množství konfliktů, šíří netoleranci k jiným mírumilovným názorům na svět,
přináší války. Manipuluje s lidmi, odepírá jim svobodu a práva, dochází
k nerovnoprávnému postavení mužů a žen ve společnosti. Náboženství, ať už
se jedná o malá náboženství, sekty nebo velká, mezinárodní náboženství, představují
největší sociální a psychologický problém, s jakým se lidstvo během svého
vývoje setkalo.
Neptejte se, co pro vás může Amerika udělat,
ptejte se, co vy můžete udělat pro Ameriku!
(Předvolební heslo jednoho bystrého senátora)
Představte si město, v němž se bez problémů uživí
deset holičů. Není to moc, není to málo, ale jednoho dne se tam bude chtít
uživit 15 holičů a nastane problém. Rodina, ve které budou dva nebo tři holiči
a pár sourozenců takzvaně od rány, začne prosazovat své zájmy nejen po dobrém,
ale i po zlém, sem tam hodí ruční granát do konkurenčního holičství – a vznikne
mafie, velká rodina, která vezme pod svá křídla i ostatní holiče, pokud projeví
ochotu se podřídit a nechat se organizovat. V mafii, když budou držet basu
s ostatními, mohou se členové dočkat svého členského podílu, kmotr jim
poskytne ochranu, ale občas bude chtít protislužbu nebo bude chtít za ochranu a
podporu jejich podnikatelských záměrů něco málo zaplatit. Systém mafie se
osvědčil nejen na Sicílii, kde má dlouhou tradici, ale i ve Spojených Státech,
v Japonsku a vlastně po celém světě. Vždycky se vyplatí mít vlivné známé a
vlivným známým se vyplatí upevňovat si svůj vliv. Mafiáni se nebudou zajímat o
váš transcendentální názor na život po smrti, spokojí se s tím, že už jim
po smrti nebudete fušovat do jejich zájmů. To je, zhruba řečeno, princip mafie.
Teď si představte, že jednomu ze zhrzených holičů, když
přijde o zákazníky, o práci a o peníze, tak trochu jebne a najednou přijde
s tím, že se mu v hořícím keři zjevil Bůh – Hospodin, jmenoval ho
svým zástupcem na zemi, sdělil mu základní životní pravidla, kterými se mají
všichni lidé řídit a poslal ho zpátky mezi dav. Bude to všude vytrvale
rozhlašovat a v devíti případech z deseti se ocitne v blázinci,
což je celkem normální postup. Jednomu z deseti se ale podaří narazit na
pár podobných pošuků a během pár dní, týdnů, či let shromáždí kolem sebe
skupinu (sektu) lidí, kteří budou ochotní pro něho zadarmo pracovat a budou
ochotní mu dát i svůj majetek. Proč to udělají? Protože mají strach ze smrti a
náš osvícený holič jim jménem nejvyšší autority poradí, co mají dělat, aby
dosáhli věčného života, na který je i smrt krátká. Že je to blábol? Nesmysl?
Lidské myšlení je bohužel už takové, že se nechá vyšší autoritou přeprogramovat.
Nebo zblbnout, pojmenujte si to už jak chcete. Na začátku vzniku každé sekty,
každého náboženství, je duševně nevyrovnaný jedinec, psychopat nebo vyloženě
podvodník, který na základě „zjevení“, či „sdělení pravdy“, začne předávat
„příkazy“ vyšší síly ostatním. To, že ostatní začnou blázna poslouchat, nemá v
sobě nic speciálně transcendentního, většinou je za tím strach
z neexistence po smrti a touha po dalším životě v ráji nebo ve věčné
rozkoši. Řadoví členové sekty podřizují vůli svého vůdce i své soukromí a
sexuální život. Šéf je většinou sám o sobě přesvědčený, že je bůh nebo jeho
zástupce, je nejvyšší autoritou, proto nesnáší sex, erotiku, pornografii,
sexuální cítění ostatních lidí, protože sex pro něho představuje konkurenci.
Pozornost jeho oveček se musí upínat pouze k němu a k jeho myšlenkám.
Sekta je organizace, v níž není možné dosáhnout žádné změny zdola. Génius,
který je na nižší příčce hierarchického žebříčku neznamená nic proti pitomci,
který oficiálně stojí nad ním.
Jakmile se víra stane součástí organizace, jde o patologický projev sociálního vývoje. Sekty a náboženství představují snahu sloučit víru s organizací, což je neslučitelné se současným zachováním zdravého a kritického rozumu.
Speciální sexuální konvence a různá omezení přirozeného
sexuálního života, která se prostřednictvím výchovy přenášejí na děti,
představují podmíněné reflexy, které se s postiženými jedinci táhnou po
celý život. Je to duševní zmrzačení, kterého se podle mého názoru není možné nikdy
úplně zbavit. Neužitečný nebo škodlivý podmíněný reflex se stává základem
neurózy a neurózy jsou mnohem hůře léčitelné, než duševní choroby. Jedinec,
který má od dětství sex zafixovaný jako něco špatného, zrádného a ďábelského
bude v normálním životě trpět těžkými komplexy, protože jakmile se
v něm probudí přirozená sexuální touha, budou negativní výchovou
posilované škodlivé podmíněné reflexy vnášet šum a entropii do jeho
informačního systému. Jaká je rada? Projevit upřímnou soustrast, protože
odnaučit někoho špatným vzorům chování, které jsou získané v dětství, je
podobně těžké, jako odnaučit se jezdit na kole nebo odnaučit se plavat. Ne, že
by to bylo absolutně neproveditelné, ale je to natolik náročné, že si
s tím asi nikdo tu práci nedá – a postižený sám nemá šanci to zvládnout.
Když by svému dítěti fanatický rodič vypíchl oči, aby se jeho potomek nemusel
díval na bídu tohoto světa, co byste mu poradili? Aby se nebál a konečně se
zvesela rozhlédl po okolním světě? Nebo aby si na netu prohlížel pornostránky a
přišel na jiné myšlenky? Pokud máte nějaký proveditelný nápad, proveditelný
znamená podepřený svědectvím člověka, který byl od dětství poznamenaný přísnou
puritánskou výchovou, ale přesto se dokázal zbavit následů a uvolněně si užívá
sexu – sem s ním. Je zajímavé, že když dojde ke znásilnění dítěte,
z něhož vyroste jedinec, který má k sexu váhavý přístup, tak to tak
nějak každý chápe a většina lidí i připustí, že se z toho asi nikdy
nedostane, ale puritánskou výchovu většina lidí bere spíš jako přehnanou péči,
ze které se postižený později vyspí, přestože se ve skutečnosti jedná o natolik
rafinované znásilnění, že jeho následky málokdo dokáže správně odhadnout.
A v tom je ta tragedie.
Občas se píše, že když použijeme v češtině slovo
sekta, tak máme na mysli něco škodlivého nebo špatného a že neexistuje
spolehlivá definice, co to vlastně sekta je, že neexistuje přesná hranice mezi
skupinami, které vnímáme jako přijatelné náboženské organizace a těmi, které
odpovídají představě o sektách. Můj komentář je – proboha, co si mám představit
jako přijatelnou náboženskou organizaci? Znovu připomínám svou definici sekty –
kombinace víry a organizace – a jakmile se tato kombinace někde vyskytne, už by
měla nastoupit speciální zásahová jednotka se zkušeným psychiatrem v čele.
Řeknu to ještě jinak – nevidím důvod, proč bych měl
zakládat organizaci lidí, kteří mají podobný náhled na svět jako já. A nevidím
jiný důvod, než zištný, abych co nejvíce lidí přesvědčil, že mají vstoupit do
organizace, jejíž hlavní náplní je propagovat a šířit moji víru v uctívání
jakékoliv imaginární vyšší bytosti, či energie.
Která sekta je nejnebezpečnější?
Doc. Novotny: Záleží na tom, jakou nebezpečnost máme na mysli.
Jistě existují náboženské skupiny, které jsou schopny své členy anebo odpadlíky
poškodit i tělesně, ale není to případ většiny těchto organizací. Většinou tyto
skupiny "pouze" zcela spotřebují pro sebe energii dotyčného, zbaví ho
svobodného rozhodování, popřípadě i jeho majetku a vztahů s jeho nejbližšími. S
ohledem na tuto skutečnost se domnívám, že náboženská sekta je tím
nebezpečnější, čím nenápadněji z počátku vypadá. Nejsem rozhodně zastánce
satanistů, ale toto hnutí má jednu výhodu: Když jdete na černou mši, většinou
se nedomníváte, že se jedná o ekumenické shromáždění, křesťanskou biblickou
hodinu, psychologickou poradnu anebo hnutí mladých lidí usilujících o
sjednocení mezi národy. To je jen několik příkladů toho, pod jakými
záminkami se různé výlučné náboženské skupiny přibližují k potencionálním
členům, které pak nejrůznější manipulací vtahují do svých řad a dělají z nich
poslušné ovečky svých vůdců.
Kolik je u nás sekt?
Doc. Novotny: Nikdo neví. Podle v současné době platného zákona
(308/91) může občan České republiky vyznávat jaké chce náboženství, praktikovat
jaké chce náboženství a dokonce šířit jaké chce náboženství. To v praxi
znamená, že náboženské společnosti nepotřebují ke své činnosti fakticky žádnou
státní registraci a proto i neexistuje žádný seznam náboženských skupin
působících na našem území. Odhaduje se však, že po roce 1989 přišlo do naší
republiky asi 80 až 100 nových náboženství. Vedle této svobody je však možné
získat i jisté privilegované postavení, vyhrazené organizacím, které získají
registraci poskytovanou Ministerstvem kultury ČR. Prozatím této registrace
dosáhly pouze dvě společnosti a to Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů
(mormoni) a Náboženská společnost svědků Jehovových.
Jakou
má výhodu registrace, když stejně mohou sekty působit zcela svobodně?
Doc. Novotny: Státní registrace přináší náboženským skupinám
nesporné výhody. Proto o ni většina skupin tak usiluje. Předně panuje v naší
společensti nesporné povědomí, že kdo je registrovaný, je dobrý. Tak se stává
získání registrace v očích mnoha lidí doporučením a zárukou nezávadnosti.
Zároveň tato registrace velice usnadňuje přístup do všech státních zařízení
jako jsou školy, rozhlas, věznice, nemocnice atd. V neposlední řadě stojí fakt,
že registrované společnosti mají právo, pokud o to požádají, na finanční
podporu od státu.
Která sekta je u nás nejpočetnejší?
Doc. Novotny: Jsou to nesporně Svědkové Jehovovi. Není jich však
nejvíce ani proto, že by byli nejlepší, ani proto, že by byli nejatraktivnější
a dokonce ani ne proto, že by byli nejaktivnější. Důvodem jejich početnosti je
fakt, že jako jediná ze všech organizací, o kterých zde hovoříme, byli za
minulého režimu tolerováni. Svědkové Jehovovi nebyli samozřejmě oficiálně
povoleni, ale na rozdíl od jiných skupin, které byly likvidovány už za samotnou
svoji existenci, Svědkové zde mohli (s tichým souhlasem StB) působit, tisknout
své Strážné věže, scházet se po bytech i oslovovat lidi. Spolupráce vedení
Svědků Jehovových se státní bezpečností výměnou za možnost působit na našem
území je pro řadové Svědky neznámou a smutnou kapitolou dějin této organizace,
která se honosí svojí nepolitičností a odmítáním státních symbolů (viz zákaz
povstat při hymně, vzdát čest vlajce atd.) Na rozdíl od jiných
náboženských skupin, které po roce 89 začínaly vlastně od nuly, tak svědkové
začínali z počtu asi 15 tisíc členů.
Jak se odlišuje sekta od církve. Je to v počtu členů? (Toto
obvyklé odlišení se mi nezdá logické.)
Doc. Novotny: Touto otázkou se dotýkáme jednoho z nejcitlivějších
bodů celé oblasti studia tzv. sekt. Sám termín sekta v sobě totiž obsahuje řadu
problémů. Jedním z nich je to, že je v našem jazykovém prostředí apriori
hodnotící. Jak vyplývá i z této otázky, když použijeme v češtině slovo sekta,
tak máme automaticky na mysli něco škodlivého nebo nedobrého.
Jiným problémem je, že vlastně neexistuje zcela spolehlivá definice, co to
vlastně sekta je. Domnívám se, že je to tím, že vlastně neexistuje přesná
hranice mezi skupinami, které vnímáme jako etablovoné, přijatelné náboženské
organizace a těmi, které odpovídají všeobecné představě o sektách. Jsem
přesvědčen, a to je asi jeden z nejdůležitějších poznatků ze studia těchto
skupin, že se tyto dvě kategorie vzájemně na hranici prolínají. Tedy, že je
tomu spíše tak, že existují určité rysy, které vnímáme jako sektářské, a které
se vyskytují v menší či větší míře v té či oné náboženské skupině. Jinými
slovy: domnívám se, že na jedné straně neexistuje něco, jako absolutní sekta,
na straně druhé neexistuje náboženská organizace, která by neměla jisté
sektářské rysy. Jedná se jen o to, zda tyto negativně vnímané rysy převládají,
anebo jsou v pozadí.
Mezi sektářské rysy patří např. důraz na poslušnost vedení a s tím související
vybudovaná hierarchie předávající rozkazy shora dolů, bez jakékoli možnosti
ovlivňovat vyšší složky ze zdola (např. volbou). Jiným výrazným znakem
sektářství je představa, že žijeme právě my ve zvláštní době (zvláště v
poslední době lidských dějin), což dodává nám a naší práci i poselství na
zvláštní důležitosti. Dalším z vypozorovaných charakteristik těchto skupin je
jistá utajovanost až neupřímnost a nečestnost. Často se setkáváme s neochotou
uvést po pravdě své učení a náboženskou praxi a to překvapivě i v případech,
kdy ve svobodné společnosti by nikdo nemohl proti jistému, byť kurioznímu učení
nic namítat.
Vzhledem k těmto problémům s termínem sekta se v poslední době ve vědeckých
kruzích stalo zvykem, že se nepoužívá a nahrazuje se běžně ještě nejasnějším,
ale nehodnotícím výrazem "nové náboženské směry". Někteří badatelé
razí označení "alternativní religiozita".
Když tedy zde používáme termín sekta, tak to děláme s vědomím všech těchto
problémů a otázek, které okolo tohoto označení mohou vznikat. Zároveň je však
výhodou, že i laická veřejnost pod tímto názvem tuší, o jaké téma se jedná.
Sám považuji za nejtypičtější znak tzv. sekt (vedle výše určených rysů)
skutečnost, že v těchto organizacích dochází k zneužití náboženství a
náboženských představ jednotlivců ke prospěchu vedení organizace. Ať už se jedná
o požitky finanční, sexuální, uspokojení touhy po moci nebo mnohé jiné. Těchto
cílů se pak dosahuje např. vyřizovanými poselstvími od Boha, předpověďmi konce
světa a jiných hrůz, atd.
A na závěr zpět k Vaší otázce:
Máte pravdu, že sekta se nestane církví prostě tím, že se dostatečně rozšíří a
získá velký počet členů. I když nevylučuji, že dochází k vývoji ve všech
náboženských skupinách a tak se může stát, že se nějaká organizace postupně
zbaví velké části svých sektářských prvků, na straně druhé mohou jiné, původně
nezávadné organizace, tyto prvky na sebe nabalovat.
Jiným běžným, ale nelogickým rozlišením mezi sektou a církví je skutečnost, zda
je příslušná skupina legalizována státní správou nebo ne. V tomto případě by
bylo v rukou státních úředníků určovat, kdo je sektou a kdo ne. Zároveň by
docházelo ke kuriozním situacím, že by např. římskokatolická církev, když byla
v jednom totalitním režimu na několik let zakázána, tak by byla po tyto roky
sektou, a pak po opětném povolení by se zase stala církví.
Zajímá mně získávání finančních prostředků sekt u nás v republice.
Mají nějaké "stínové" firmy či společnosti, kde tyto prostředky
získávají?
Doc. Novotny: Nejtypičtějším zdrojem příjmů sekt je finanční obětavost
jejich členů. To neznamená, že některé z těchto organizací se získanými
prostředky dále nepodnikají a je nerozmnožují. Přesto základním faktem zůstává,
že nikdy jindy nejsou lidé ochotni vzdát se tolika peněz jako když jsou o ně
požádáni pod záminkou náboženství. Tato obětavost pak nabývá v různých
skupinách různých forem. Některé skupiny vyžadují od svých členů desetinu z
veškerých příjmů, tzv. desátek. V některých jiných skupinách se vyžaduje při
vstupu dokonce odevzdání veškerého majetku. Jiné skupiny zase vyžadují od svých
členů bezplatnou práci pro organizaci. Všeobecně platí, že v těchto skupinách
se klade rovnítko mezi finanční obětavost a opravdovost víry. V důsledku toho
se často členové předhánějí ve své obětavosti (i finanční), aby stoupali po
žebříčku prestiže ve skupině, která se jim stala sociálním prostředím.
Připomínám v této souvislosti jenom našeho malého českého mesiáše Jana
Dvorského (Parsifala Immanuela), kterému se podařilo vybrat od poměrně malé
skupinky svých vyznavačů mnoho milionů na založení tisícileté říše.
Nu a já k tomu dodávám – co k tomu dodat?
Snad jen to, že mafie se snaží protěžovat své členy i za
cenu toho, že od nich za jistých okolností vyžaduje otrockou poslušnost. Pokud
má mafie dobré zisky, jdou nahoru i řadoví členové. Mafie nezasahuje svým
členům do jejich představ o štěstí, o sexu a o životě po smrti, pokud to
vyloženě nekoliduje se zájmy mafie.
Sekta je založená na spojení víry a organizace.
Tuto definici si zapamatujte – jakmile je jakákoliv
organizace založená na víře a znovu zdůrazňuji, že absolutně jedno, jestli se
nazývá Křesťanská církev, Judaismus, Pindaismus, Svědkové Pantáty Jehovy,
Adventiské posledních dnů Ježíše Grista, Mormonští studenti bible, Uctívači
Velkého Syna Karl-Heinze Hršny… Na názvu a na velikosti absolutně nezáleží.
Když budou milióny lidí stokrát denně opakovat nějakou nelogickou debilovinu,
neudělají z ní pravdu ani náhodou, stále zůstane pouze nesčetněkrát
opakovanou debilovinou. Čímž zřejmě vzroste pravděpodobnost, že se vedle jiných
nesčetněkrát opakovaných debilovin zapíše do dějin lidstva, ale ke skutečné
pravdě se nepřiblíží ani o milimetr.
Sekta vyžaduje od řadových členů nejen poslušnost a kázeň
ve věcech majetkových a finančních, ale navíc jim předepisuje, jak mají myslet,
podle jakých pravidel mají žít a jak mají vychovávat své děti. Sekta zasahuje
svým členům do jejich představ o štěstí, o sexu a o životě po smrti. Obzvláště
drtivě se v současné době projevuje zasahování sekt do sexuálního cítění a
myšlení lidí, v podstatě se dá říct, že neexistuje člověk, který by tímto
negativním jevem nebyl postižený. Když se při vyslovení slova SEX lekneme,
opatrně se rozhlédneme, ztišíme hlas, přikryjeme svému dítěti oči a ztišíme
hlas a máme dojem, že se bavíme o něčem zakázaném, o něčem, co nepatří na
veřejnost, dokazujeme, že jsme prošli procesem lehčího, či těžšího vymytí mozku
a že se pravděpodobně následků pokřivení své mysli nikdy nezbavíme. Totalitní
režim nesnáší sex, protože sex představuje svobodu, nejvyšší autoritu a největší
konkurenci všem šílencům, kteří jsou o sobě přesvědčeni, že zastupují na zemi
jakousi vyšší imaginární autoritu.
Drtivá většina
organizací, které manipulují se svými členy prostřednictvím víry, slibuje svým
členům (a pouze svým členům) šťastnou existenci po smrti, jde tedy o podvod,
protože žádná sekta nemůže zaručit existenci toho, co za velké peníze nabízí a
prodává.
Členství v sektě stojí mnoho, ale nic za to
nedostanete. Je to naprosto zbytečný výdaj, protože svůj život si můžete zmršit
i sami a zadarmo, stejně jako svým dětem. Jakákoliv sekta je v tomto směru
naprosto zbytečná. Ještě se vrátím k otázce, jestli může skutečně
inteligentní člověk dobrovolně vstoupit do sekty. Nemůže. Pozor, lidé, kteří
mají vysokou školu nemusí být nutně inteligentní. Většinou jsou to jedinci,
kteří se umí učit, čili skladovat v hlavě hromadu informací – takoví si
samozřejmě mohou rychle osvojit papouškování doktrín a pouček ze svatého písma
sekty a mohou se pokusit v sektě udělat kariéru. Díky své paměti a
schopnosti reprodukovat cizí myšlenky potom mohou poměrně brzy postoupit na
vyšší místo v hierarchii sekty. Možná se tak ve zlých dobách nejeden
vysokoškolsky inteligentní člověk pokusí vyřešit svůj problém s hledáním
práce nebo ukonejší svou touhu po seberealizaci, ale skutečně inteligentní
řešení to rozhodně není. Inteligentní člověk se snaží nevnucovat se jako
pijavice do života jiných lidí.
-----------------------------------
Zkušenosti
našich klientů
nechť jsou vám
oporou ve vašem vlastním rozhodování
Jak popsat
společné bydlení se synem a jeho přítelkyní,
která se později stala mou snachou?
Rozhodně je to něco, co už nechci zažít znovu :-)
Měli jsme už dříve se synem spory o výši jeho příspěvků na
domácnost.
Čas od času, jak postupovala inflace, jsem s ním podstoupila boj o
navýšení.
Vždy jsem uspěla a stala se z toho jakási příležitost, jak upustit
páru,
pohádat se, usmířit se a jít dál. Jsme oba pohodáři.
Samozřejmě si odjakživa myslím, že nedovede zacházet s penězi, že je
náročný a kupuje zbytečnosti a že si zbytečně komplikuje život s dluhy.
Čím menší jsou finance, tím více se musí přemýšlet a vytvořit a
dodržovat určitý řád. A já nejsem bohatá, alespoň ne v tom běžně chápaném
smyslu.
Jakmile vstoupila do našeho života, tichá, zakřiknutá, křehká,
s malým sebevědomím, krásná a kultivovaná mladá žena, vzbuzující
pocit, že potřebuje ochranu - veškerý řád vzal za své.
Syn celý den v práci, snacha, hlavně ty poslední měsíce většinou
doma se mnou. Soukromí rázem v čudu. Řekla jsem jí, ať se chová jako doma, a
nestarala jsem se o to, co dělá, její počínání jsem nikdy nekritizovala,
všeobecně raději lidi chválím.
Ale já byla sledována velmi bedlivě, v nejmenších detailech. Na to
jsem od dob, kdy jsem se odstěhovala od rodičů, nebyla zvyklá. Se synem jsme k
sobě byli vždy tolerantní a ctili jsme vzájemně své soukromí. Když jsem na ní
viděla, že má nějaký splín, snažila jsem se ji uklidnit, nechala jsem jí
vypovídat a dařilo se mi ji i rozveselit, dělala jsem jí masáže
krčního svalstva, chtěla jsem jí zvýšit to nepochopitelně nízké sebevědomí.
Dělala jsem to pro ni ráda. Postupně se u nás vařilo jen to, co chtěla ona, nám
to nevadilo, rádi jsme jí vyšli vstříc, protože byla tak uťápnutá, ale bylo tak
těžké jí udělat radost. A byla tak kouzelná, když se to podařilo.
Ale dařilo se čím dál, tím méně.
Zádrhely se množily, dnes si myslím, že ani švábi se nemnoží tak
rychle.
Ale protože to společné bydlení mělo být dočasné, neřešila jsem
to. Spoustu jsem toho překlenula humorem, zatím mi to tak vždycky fungovalo.
Například vymýšlíte levné a zdravé jídlo, vlečete se s nákupy,
uvaříte - a mladí nemají chuť, raději si objednají za 300,- Kč dovoz pizzy, než
aby spořádaně snědli a uctili to vaše promyšlené dílo :-)
Anebo se těsně před obědem pohádají, mladá práskne dveřmi, skočí
do taxíku a prchá k mamince. A co teď s tím jídlem? V lednici a spížce se
začnou hromadit různé zbytky, tu ujedený jogurt, tam kousek nějakého masa v
omáčce v kastrůlku od maminky. Takže se stanete ze dne na den pojídačem zbytků,
a to jídel, která byste normálně nejedli, neptejte se proč, prostě člověk je
skromný, jídlo se zkrátka nevyhazuje.
Voda na koupání a mytí nádobí začne téct mocným, téměř
neustávajícím proudem, pračka na 5kg prádla, která do té doby stačila prát 2x
týdně, neustále pere pár kousků, všude se svítí, to, že si půjčí auto a vrátí
ho bez benzínu, takže máte bobky, že s ním nedojedete ani k pumpě, už je jen
třešnička na dortu, protože to syn dělal vždycky. :-)
Pak se jen tak pochlubí, že byla smutná, a jediné, čím ji bylo
možno potěšit,
byla návštěva jakési restaurace, kde menu pro jednoho stojí 500,-
Kč.
A vy víte, že by se za to mohl pořídit nákup minimálně na celý
týden.
Už pracujete k infarktu? Kdepak, to je jen začátek.
Svého syna milujete, on miluje ji a i vy ji časem začnete mít ráda
a vůbec,
jsou mladí, tak si užívají po svém, řeknete si, nemusím všechno
chápat.
A sáhnete na úspory, na tu nedotknutelnou jistotu, kdyby se něco
rozbilo,
třeba kvůli vyúčtování služeb za loňský rok, kde se šklebí tak
hutný nedoplatek, jaký jste do té doby, než k vám přibyl nový člen rodiny,
neviděli ani v nejhorším snu.
Nová bytost se postupně přistěhovává, přibývají věci, a není
místo, kam je dát. O tom, že by mohli přispívat více na domácnost, protože
důchod není nafukovací, řeč nepadla. Ale jsou to děti, jsou na startu, máma jim
ráda pomůže, tak jsem to tenkrát brala.
K přeplněným poličkám s potravinami přibydou i přeplněné poličky s
prádlem a různé další věci, nové vybavení jejich příští domácnosti. Některé se
už používají, zacpou už tak nacpanou kuchyň, jiné jsou zabalené v hromadách
krabic - a překážejí. A vy nechápete, proč tohle nakupování nemůže počkat, až
bude ten byt?
Dokonce v pokoji se práší na jejich dvě nová kola, která se nemohou
dát do sklepa, aby je někdo neukradl, protože se ještě splácejí.
Začnou přesuny, mockrát se pohádají kvůli synovým věcem, které
přeskládala a dala jinam. Spousta jeho knížek, trampské výbavy a dalších věcí
skončí v krabicích, které snacha opatřila nápisy. A syn neustále něco s
nadáváním hledá a tyto krabice spolu s těmi všemi rostoucími pyramidymi krabic
s jejich výbavou obcházíte a přeskakujete i s těmi koly.
A přitom víte, že její rodiče mají velký dům, a tam by se vešlo
věcí!
Když se pohádají, nemluví spolu, ale nemluví ani s Vámi. Ona
určitě ne, on jen občas a to spíš jednoslabičně, anebo jen vrčí. A hádají se
čím dál, tím víc.
Máte pocit, že se váš syn mění a že to není k dobrému ani jemu,
ani jeho ženě, a tím pádem ani vám. Těšíte se na něco, co jste předem všichni
naplánovali a v minutě je všechno jinak. Váš dosavadní klid a řád je pryč,
všechno vzalo za své. Příjemně strávené společné chvíle, třeba při sledování
filmu, smích a uvolněná nálada opustí váš byt a zdá se, že je to navěky.
Jak dusno roste, neodvážíte se ani postěžovat, že se už nevyznáte
ve vlastní kuchyni, ani ve skříních. Jestliže nemáte dobré zdraví a manipulace
s věcmi a jejich uložení je výsledkem dlouholetých pokusů-omylů a najednou je
všechno jinde, takže neustále něco hledáte, teď už duo se synem, začne se vaše
jistota rychle a jistě ztrácet.
Navíc se ukázalo, že nejsem schopna se starat o 3 lidi, popravdě,
moje zdraví se tak zhoršilo, že se sotva postarám sama o sebe. Ale to není ničí
vina, jen to byla další komplikace. Což jsem tenkrát nevěděla, u nás vždy
platilo, stará se ten kdo může a snacha je šikovná a pracovitá.
Přijde čas, kdy se už necítíte doma moc bezpečně. Říkáte si, oni
se musejí sžít, najít vlastní styl, je to dočasné, než se nastěhují do svého,
zatnete zuby, a odhodláte se vytrvat. Nová příbuzná navíc studuje. Musí se
učit, a má svůj řád. Potřebuje klid, je tak mladá, a bere to tak zodpovědně,
vážíte si jí za to, tak našlapujete po špičkách. Šeptáte.
Přestanete poslouchat muziku, protože se dopoledne učí, a pokud se
nepohádají, tak máte o víkendu šanci v klidu společně poobědvat, a po obědě ona
chodí na několik hodin spát, aby se mohla učit i večer. Naučíte se i umývat
nádobí potichu. A víkendy se stanou černou můrou.
Postupně máte pocit, že cokoli řeknete, cokoli děláte, či
neděláte, se setkává s nesouhlasem, zpočátku většinou tichým. Modlíte se, aby
se už konečně odstěhovali, protože nemáte páru, nakolik jsou jejich konflikty
výsledkem společného bydlení s vámi, či nedejbože známkou toho, že se k sobě
nehodí. A svému synovi pochopitelně přejete, aby byl úspěšný, zejména ve
vztahu. Přejete to i jí, protože víte, že doma nemá zrovna na růžích ustláno,
jinak by přece bydleli v tom velkém domě a ne u tchýně.
A já chtěla být máma, ne tchyně. Měla jsem možnost vidět, že
přesně tím povýšeným způsobem, jakým ona jedná s mým synem, jedná s ní její
matka. My všichni neseme svou rodinu a minulost sebou, ale věřila jsem, že u
nás se časem zbaví toho napětí a křečovitosti a nedůvěry v sebe sama i svět.
Dočasný, to je v češtině záludné slovo. U nás to nebylo 20 let,
jako sovětská vojska, ale těch pár let dočasnosti stačilo. Byla jsem jako
moucha v pavučinách, které pilný pavouk tkal tak usilovně, že jsem se už
nemohla pohnout. Snacha opanovala území, zabrala prostor a sápala se po
ovládnutí slov a dokonce i myšlenek. Tak to teď vidím. Syn za mnou čím dál
častěji chodil jako jakýsi vyslanec - tohle jsi řekla špatně, mami, ona je z
toho teď
špatná... A ona na mě začala vyjíždět, ale jen tehdy, když jsme
byly samy. Před synem ne. Byl to zlý sen. Čím lépe jsem to myslela, tím hůř to
dopadlo. Fakt jsem se už bála cokoli říct. Skoro jsem začala koktat.
Do toho všeho přišlo neštěstí, jak to tak bývá, nemoc, smrt v
rodině, všechno se ještě víc zamotalo. Byla mi velkou oporou, zdálo se, že nás
to sblížilo. A za to jsem jí vděčná.
Ale pak ta mladá žena náhle bouchla jak papiňák, a to ve chvíli,
kdy jsem sotva držela sama pohromadě. Nazvala mě despotou, manipulátorem,
zaútočila na moje nejcitlivější místo, dokonce jsem ji poprvé slyšela lhát a
překrucovat skutečnosti. Nechápete, nepoznáváte ji, nevíte, zda-li tohle je
skutečně její vztah k vám a předtím se celá léta přetvařovala, anebo všechno,
co jsme prožili, bylo na ni moc. Prohlásila, že se u mě nikdy necítila jako
doma, - a teď by mohl přijít ten infarkt :-)
Ale člověk vydrží hodně, víc, než si o sobě myslí. Syn mlčel,
nedivil se, bylo jasné, že o mně spolu museli mluvit už dlouho, (jak jsem
hrozná :-), ona zabalila své věci a odstěhovala se k mamince. O které vím, že
jí nejsem
zrovna sympatická, a která má svou dceru tak ráda zase doma, jak
prý prohlásila.
Syn je zase sám, občas u ní přespává. Vinu dává mně. Celý týden od
rána do večera pracuje, o víkendech pracuje na tom vysněném bytě, u jehož
plánování jsme zažili tak hezké chvíle, a který teď už asi v reálu neuvidím.
Mimochodem, její matka se ani neozvala. Já bych si s ní určitě u kafe popovídat
chtěla, kdyby to bylo obráceně a dcera by se mi takhle od ní vrátila domů.
Všechno snažení, všechno sebeovládání, vše bylo zbytečné. Selhala jsem. Kdyby
to aspoň byla regulérní mrcha, mohla bych to hodit za hlavu. Ale je to hodná
holka, jen ještě neví, co chce. A mám ji ráda.
Ale to nejhorší je, že neudělala státnici ani na druhý pokus.
Stojí před třetím,
posledním pokusem, pokud neuspěje, tak dostudovala. Vina bude opět
na mně. Párkrát jsme se v rámci rodiny setkaly, mezi námi stojí napětí a chlad.
Bojím se, že cokoli řeknu, či udělám, bude špatně, tak nedělám
nic, nechci ji rozčilit. Navíc mám silné podezření, že když se i tentokrát zapřu
a půjdu se s ní udobřovat, tak to bude, jako bych jí dala bianco povolení -
milá snacho, můžeš mi nakálet na hlavu, kdy si jen vzpomeneš. :-)
Aby toho nebylo málo, celá moje rodina je na její straně. Pochopitelně,
znají ji jako milou, tichou dívku, nebydleli s ní. Já jsem ta podivínka,
samotářka, duchovně založená bílá vrána v materiálně uvažující rodině a tedy
viník všeho, snadno po ruce.
Kdybych to mohla zažít znova a lépe, jednala bych jinak?
Vím, že jsem byla až příliš tolerantní, měla jsem říct hned, když
se mi něco nelíbilo. Jenže, obávám se, že už jiná nebudu. Nerada se dohaduju.
Stačilo, že se hádali oni dva. Bylo by ku prospěchu věci, kdybychom se hádali
všichni tři? Nevím. Co ještě dodat? Vždy jsem si uměla poradit, teď jsem v
koncích.
komentář
Bohužel mnoho
lidí nezná cenu peněz, cenu práce a cenu času. Špatné ohodnocení těchto veličin
vede buď k devalvaci hodnot nebo přivede celou společnost ke krizi. Peníze
představují všeobecný ekvivalent hodnot, u každé lidské činnosti se dá
odhadnout, jakou má reálnou cenu. Jestli většina dělníků, řadových pracovníků a
drobných kancelářských krys pracuje za zhruba 12 000,- Kč, stává se toto
ohodnocení etalonem, mírou, měřítkem pro hodnocení dalších pracovních úkonů
popřípadě pro ohodnocení různých předmětů a různého zboží. Když někdo něco
zajímavého namaluje a pracuje na tom celý den, tak jeho práce má cenu 550,- Kč
+ cena materiálu, dejme tomu 300,- Kč, takže celková cena výsledného díla je
850,- Kč. Pokud někdo za den udělá 5 fotografií, tak mají cenu 550,- Kč + cena
materiálu (půjčovné za rekvizity, honorář modelům, což by činilo opět oněch
550,- Kč za 8 hodin modelování). Při jakékoliv práci se kalkuluje především
cena času. Když vědec, který musel studovat a strávil studiem x hodin času, měl
by dostat po úspěšné zkoušce honorář, opět ve výši 550,- Kč za každý
prostudovaný den. Potom bude samozřejmě pracovat tak jako všichni ostatní, za
550,- Kč na 8 pracovních hodin. Nemůže nikdo za svou práci brát například
1000,- Kč za pracovní den, protože čas je jenom jeden a hodnota času je opět
pouze jedna. Pokud bude mít náročné zaměstnání, které na den práce zabere den
přípravy a zvláštní pomůcky a potom bude den odpočívat (například hasič
v plném nasazení), dostane zaplacené tři pracovní dny plus cenu použití
adekvátních pomůcek, vždyť je to tak jednoduché. Není samozřejmě možné, aby
někdo namalovat za den obraz, který prodá za 300 000,- Kč bohužel – to by byl
dost průšvih, protože by se najednou na scéně objevilo 299 450,- Kč, které
nemají žádný důvod se jen tak zničehonic objevit. Za tyto peníze by si dotyčný
mohl zakoupit zboží v odpovídající hodnotě, například jídlo na celý rok.
Průšvih by samozřejmě nastal, kdyby místo výměny peněz došlo ke směnnému obchodu,
pochybuji, že by za jeden obrázek byli výrobci potravin ochotní dát někomu
jídlo na celý rok. Stejná situace by samozřejmě nastala, kdyby si například
právník řekl za sepsání smlouvy a ověření podpisů 50 000,- Kč. Vzhledem k tomu, že by nad tímto
úkolem strávil dejme tomu 8 hodin, čili jeden pracovní den, náleželo by mu
550,- Kč plus proplacení nadstandardních výloh, ale bohužel nic víc. Kdyby
dostal 50 000,- Kč, objevilo by se v oběhu 49 450,- Kč, které neodpovídají
žádné hodnotě, protože v tu chvíli, kdy jsou proplacené, nic nezastupují.
Ekonomové a politici by měly být od toho, aby se dodržovalo reálné oceňování
práce, služeb a vyrobených předmětů, potom by nemohlo dojít nebo těžko by mohlo
dojít k jevu, který prožíváme všichni – v oběhu je daleko víc natištěných
peněz, než odpovídá skutečným existujícím hodnotám. Když se byt, který má
reálnou cenu 300 000,- Kč prodá za 4 mega, zlegalizuje se najednou více peněz,
než je zdrávo, v oběhu je zničehonic čtvrt miliónu virtuálních peněz,
které nemají žádnou skutečnou hodnotu. V podstatě se dá říct, že každá
spekulace, kdy se pomocí systému „kulový blesk“ posune zboží tak, že pro
organizátory vypadnou dva nebo tři míče v eurech by měla být trestná,
protože vnáší zmatek, entropii do systému, který díky podobným transakcím spěje
ke svému konci. Špatné nebo úmyslně falešné, nadsazené nebo naopak podhodnocené
(ženská práce) ocenění lidské práce je základem budoucí finanční krize.
konec