Doporučené knihy

 

 

a doporučená činnost mezi četbou

vybraných titulů…

 

 

Knížka se jmenuje Mrtví beze jména, napsala ji Cristina Cattaneo, název v originálu zní Morti senza nome. Mně osobně nadchla jak svým obsahem, tak slohem. V předmluvě se píše, že tato kniha obsahuje skutečné příběhy z univerzitní laboratoře Labanof – laboratorio di antropologia e odontologia forense, která se zabývá identifikací lidských pozůstatků. Jedním z důvodů, proč byla napsána, byla snaha ukázat téměř paradoxní svět, známý velice málo jedincům: svět „armády“ mrtvých bez identity, kteří jsou každoročně dopraveni do Institutu soudní medicíny milánské univerzity, druhým důvodem byla potřeba objasnit některé aspekty soudní medicíny (forenzní patologie) a soudní antropologie, jejichž praktické využití je v mnohém zcela jiné, než jak se popisuje v románech nebo ukazuje v (amerických) filmech. Je to realita pravděpodobně méně nalakovaná, ale zcela určitě lidštější. Morti senza nome je vynikající i v tom, že se dovíte plno zajímavých věcí, které mohou ovlivnit váš vztah k realitě a pomohou vám utvořit si svůj vlastní názor na život, na cenu života, na smysl života – a jak praví sama autorka: bolest a úžas vítězí – a člověk se pak cítí ještě zbytečnější.

Nádherně napsané jsou i řádky autobiografické, obsahující téměř felliniovsky laděné vzpomínky. Uvedu malou ukázku jako příklad:

 

U sochy alpského myslivce každoročně 25. dubna a 4. listopadu hrála kapela partyzánskou píseň Bella ciao nebo Il Piave mormorava, připomínající hrozné boje na Piávě. Pontesturskou kapelu tvořila hrstka řemeslníků a horníků s prvními příznaky silikózy, která nepřispívala přednesu u hráčů na dechové nástroje. Tihle muži věnovali těch pár svých volných hodin po práci klarinetu, trubce nebo nějakému jinému nástroji, děděnému v rodině po generace. Kapelníkem těch poměrně starých pánů byl „Manin“, vesnický hrbatý učitel hudby, který se bál, že ho kvůli malé postavě nebudou všichni hudebníci vidět, a tak si kromě taktovky pořídil ještě píšťalku: když zapískal, muzikanti začali hrát. I přes všechny falešné tóny patří skladby hrané kapelou z Pontestury k mým nejkrásnějším hudebním zážitkům, které mám uložené v paměti.

 

------------------------

 

 

Konec